Můj zmučený syn

Neděle v 11:55 | MaaMa
Když mi jeden strašně protivný člověk napsal, že být mým dítětem musí být peklo na zemi, jen jsem nad tím mávla rukou a nechala jsem to být. Pak jsem nad tím ještě přemýšlela a řekla jsem si, že bych na komentář přece jen mohla zareagovat, protože z toho může vzniknout celkem vtipný článek.
Rozhodla jsem se tedy napsat článek o tom, jak vypadají naše běžné dny se synem, abych vás opravdu ubezpečila o tom, že jsem příšerná matka a dítě u mě trpí tolik, že by mi ho měli odebrat.

Všední den
Ráno vstávám v pět, jdu si uvařit kafe a připravit snídani pro syna- uvařím mu čaj a připravím jogurt, cereálie, vafle nebo toasty. Vždy mu k tomu přiložím nějaké ovoce. Když syn vstane, tak strašně brečí, protože by raději jedl koblihu politou barevnou sračkou a pořádně nacpanou nugátem. Během snídaně tedy strašně bojujeme a když to do něj konečně nacpu, pošlu ho, aby se šel vyčůrat, umýt a vyčistit zuby. Syn přitom křičí na celé kolo, že ho komanduju a omezuju v duševním růstu, když mu říkám, co má dělat. Pak se oblékne a jdeme do školky.
Ve školce je syn štěstím bez sebe, že se alespoň na chvilku zbaví té svojí příšerné matky a tak, když jdu do práce, rychle běží k oknu aby na mě zavolal, že už se nikdy nemám vracet.
Po práci syna vyzvedávám. Když je hezky, dám mu připravenou svačinu v podobě nějakého tmavého pečiva, šunky, zeleniny, tvarohu.... Syn samozřejmě stašně brečí, že chce smažák a hranolky a tak zase musíme bojovat.
Pak jdeme na hřiště. Musím tam syna táhnout násilím, protože on nechce chodit ven a být s dětmi. Radši chce být doma u počítače, tabletu a televize a cpát přitom do sebe křupky. Já ho nutím aby byl na hřišti celý den. Když se přijde večer domů, udělám mu večeři například v podobě rýže s dušeným masem a zeleninou a syn opět strašně naříká, protože by si raději dal párek v rohlíku.
Pak se jde koupat a po koupání si obvykle zahrajeme nějakou hru (Labyrint, Pravda nebo lež, Černý Petr, Dostihy....). Když je doma přítel, hraji si na rytíře nebo vojáky a syn při všechn těchto aktivitách ječí, že ho to štve. Před spaním mu čtu pohádky, ale je to bída, protože syn vždycky brečí, když musí poslouchat ty blbosti, co mu čtu.
Kolem osmé hodiny usíná s vědomím, že přežil další den s tou svou šílenou tyranskou matkou.

Víkend
Vstávám dřív, protože o víkendu vždycky připravuju snídani v podobě banánových palačinek, ovesných nebo jablečných lívanců. Občas vyšlehám tvaroh a zdobím ho ovocem a piškoty. Někdy do skleniček naskládám ovoce prokládané bílým jogurtem a jemně ozdobené medem. Když syn a přítel vstanou, obvykle hned začnou prskat, co to dělám za krávoviny, když by bylo daleko lepší, kdybych zašla do krámu pro buchty. Po snídani obvykle beru syna ven- hrajeme badminton, jdeme na hřiště, na procházku, kopeme si s míčem... Syn vždycky brečí, že jsem úplně blbá, že ho takhle nutím být venku a že ho to ničí. Když mám časově náročnější přípravu oběda, jde se synem ven přítel a syn samozřejmě taky vyvádí, protože je to prostě mučení, chodit ven a hrát si. A když to vyjde, chodíme všichni spolu třeba na minigolf nebo lezeckou stěnu a syn prolévá hektolitry slz zoufalství.
Společně všichni poobědváme něco zdravého, pak uklidím, déme si kávu a vyrážíme někam na výlet. Jsme venku až do večera, chodíme na různá hřiště, navštěvujeme ZOO, muzea, výstavy, různé akce pro děti a taky různé památky. Syn je z toho absolutně zničený, protože ho nic z toho nezajímá. Navíc má sebou svačinu v podobě ovoce a cereálního toastu a to je pro něj peklo, protože je přece daleko snadnější mu koupit párek v rohlíku.
Večer jezdíme domů všichni naštvaní, sníme odpornou zdravou večeři a pak nastává každodenní koloběh koupání, her a čtení před spaním. A pak syn tráví noci tichým pláčem do polštáře, protože je strašně utrápený a nešťastný...

Tak, teď všichni vidíte, jak strašně zničené je to mé dítě. Mučíme ho den za dnem a sledujeme, jak chřadne. Prostě nechceme aby kvetl díky sezení u počítače a ládování hranolek. Jsme prostě rádi za to, že ho trápíme zdravým jídlem, pohybem a péčí.
Ještě nějaké připomínky?
 

Milane...

Pátek v 21:59 | MaaMa
... Jsem celkem přátelský člověk. Kritika mi nevadí, ale vaše osoba na mě působí absolutně odpudivě. Nicméně jsem se vámi nijak nezabývala. Moji mámu ale urážet nebudete. Je evidentní, že tento blog se vám absolutně nelíbí. Tak si laskavě najděte blog, který vás baví a neotravujte se tady. Ještě nikdy jsem nezablokovala žádného návštěvníka, ale vy jste překročil meze. Takže je překročím i já: Jste neuvěřitelně arogantní tupec, který si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. Neakceptujete názory jiných a jste útočný a odsuzujete věci, kterým nerozumíte. Pokud vám například ezoterika nic neříká, tak raději mlčte, protože jinak vypadáte jako debil. Buďte tak laskav a běžte si své mindráky hojit jinam.

Absolvovala jsem čištění torzních polí

Středa v 21:25 | MaaMa
Před několika týdny jsem prošla čištěním torzních polí. Jak někteří z vás již vědí, moje mamka je léčitelka, takže jsem vyrostla v prostředí duchovna, esoteriky, bylinek, kyvadel a karet. Mám spoustu příhod s duchy, bytostmi všeho druhu a dokonce jsem měla čest (i když ne přímo) s paní Smrtí.
Když mamka dostala certifikát na čištění torzních polí, rozhodla jsem se, že si to nechám udělat. Upřímně jsem tomu asi moc nevěřila, ale řekla jsem si, že když už nic, tak mi to určitě neublíží.
A co to vlastně čištění torzních polí je? Nemám páru... Máma mi to vysvětlovala, ale já jsem to absolutně nepobrala. Jediné, co jsem z toho pochytila je, že člověk na sobě může nést různá prokletí, křivdy a trápení. Může si je svým chováním způsobit sám nebo mohou být několik generací staré. Čakry, když správně fungují, vibrují na vysoké úrovní. Když jsou nízko, je to špatně a člověku se pak těžko žije.
Pokud jde o mě, měla jsem na hrbu silná prokletí a křivdy po mužské rodové linii. V podstatě je mi jasné, odkud vítr vane- předci mého otce byli velmi bohatí a zároveň velmi chamtiví. A jejich chamtivost způsobila v otcově rodě mnoho neštěstí a křivd. Jejich rod byl velký, protože spoustu let se nenarodila jediná holka. Po osmdesáti letech samých chlapců jsem se narodila já a tím jsem jejich rodovou linii utnula. A aby toho nebylo málo, po mém narození se v rodině z otcovi strany rodily jen holky. Prostě totální likvidace jejich rodu. A protože jsem byla ta první, musela jsem to schytat. Z jejich chamtivosti na mě padla chudoba a bída. Opravdu jsem spoustu let platila dluhy, které jsem nezpůsobila a několik let jsem měla jen kousíček k životu na ulici.
Neměla jsem možnost si našetřit, vzít si hypotéku nebo třeba studovat. Když ještě byli moji rodiče manželé, otec všechno prochlastal, takže jsem nic neměla. A když se rozváděli, tak ten frajer ještě nadělal dluhy, které jsem s mamkou platila od svých sedmnácti. Nebylo to vůbec lehké.
Ale nešlo jen o peníze. V mém životě se často stávalo, že se kazilo všechno, co šlo. Nemluvě o tom, co se v poslední době stalo s mým vztahem. Opravdu už jsem měla našlápnuto k tomu, že odejdu se synem do azylového domu.
A pak mi mamka provedla čištění. A bylo to strašný. Zhruba deset dní jsem byla absolutně na dně, měla jsem depku a každý den jsem brečela. Vůbec jsem nevěděla, jak se uklidnit. Všechno mi lezlo krkem, byla jsem šíleně smutná a i naštvaná. Pořád jsem myslela na všechno špatné a tím, jak jsem si to neustále přehrávala v hlavě jsem všechno jenom zhoršovala.
Tohle se po čištění torzních polí stává- tělu se začne srovnávat energie neuvěřitelnou rychlostí a člověk může na nějakou dobu buď zblbnout nebo onemocnět.
U mě ten šílenej stav trval asi deset dní. A pak najednou, jako bych se probudila do jiného života.
Jednoho rána jsem se prostě probudila do jiného světa. Najednou jsem začala jinak myslet a začalo se mi dařit. Hodně jsem se zlepšila v práci, vydělám si teď víc peněz a celkově mi jde všechno lépe od ruky. Konečně mám možnost si udělat autoškolu a plní se mi sen o krásném bydlení. Všechno se neuvěřitelně rychle mění.
A můj vztah? Všechno je jinak. Najednou mi došlo, jak jsem byla neuvěřitelně pitomá. Ano, možná že přítel udělal chybu, ale jediné, co vím je, že si psal s nějakou slepicí, co ho uháněla. Nemám jediný hmatatelný důkaz o tom, že by s ní měl něco víc. Strašně moc věcí jsem si přibarvila, moje žárlivost mi totálně zatemnila mozek. Když si uvědomím, jak hystericky jsem se chovala, dost se divím, že to přítel vůbec vydržel a nevykašlal se na mě. Po vyčištění torzních polí jsem si uvědomila jednu zásadní věc- on se mnou být nemusí, není na mně závislý. Pokud by se naštval a odešel, bude v pohodě, bude moct zase víc jezdit na koncerty, kupovat si nové věci a bude v klidu. Ale já bych bez něj byla v prdeli. Já potřebuju jeho, ale on mě ne. Kdyby mě neměl rád, mohl by odejít a žil by si líp, ale on je se mnou. A nejen to. Najednou jsem si začala uvědomovat, kolik pro mě dělá věcí. Například i když jde na odpolední, tak stejně vstane brzy, aby mě a syna hodil do školky a do práce. Když se mi něco líbí nebo bych chtěla něco do domácnosti, vždycky mi to koupí. Bere mě se synem na výlety a do restaurací. Čte pohádky a hraje si. Kašle na svoje potřeby a dělá všechno proto, abych byla spokojená já. Jak je sakra možný že jsem to neviděla? Připadám si jako bych byla slepá. Je neuvěřitelný čeho všeho si teď všímám. I přítel si všiml mojí změny a zase nám to začalo skvěle klapat. A já jsem si konečně uvědomila, že mu věřím a že nemám důvod mu nevěřit. Kdyby mu na nás nezáleželo, nebyl by s námi a nemá zapotřebí dělat blbosti.
Ale nejde jen o vztah. Moje myšlení celkově se změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem měla veliké sklony ke kritice jiných lidí. Hodně jsem řešila co dělají ostatní. Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď mi najednou dochází, že jsem se zbytečně zatěžovala věcmi, které mě absolutně nemusí zajímat. Například to, že některé dítě ve školce neumí pozdravit. Dřív jsem si říkala, jak je jeho maminka neschopná, že ho nedokáže naučit takovou základní věc, ale teď mi najednou dochází, že mně do toho nic není a nemám právo kritizovat něčí výchovu. Najednou si víc všímám věcí, které se týkají mě a mojí rodiny a neřeším to, co pro mě není důležité.
Začíná se mi plnit sen o krásném bydlení. Jako malá jsem neměla moc hezké bydlení a vždycky mě to mrzelo. Styděla jsem se pozvat i kamarádky, protože u nás to byla fakt hrůza. Možná proto se teď tolik snažím udržovat domácnost čistou. A vzhledem k tomu, že jsem si nemohla splnit sen o práci designérky mám teď slkony neustále nějak vylepšovat domácnost. Vždy jsem měla velké plány a spoustu nápadů. Například jsem vždycky toužila po zeleně vymalované kuchyni s bylinkami na okně. A teď jsem od toho jen malinký kousíček. S domácí jsem si už vše domluvila a můžu se směle pustit do zkrášlování. Přítel mi postupně kupuje vše, co potřebuji k tomu, abych měla to, co jsem vždycky chtěla.
Jak je tohle možný?

Nechci ale tvrdit, že po čištění je člověk celej happy a že když vsadí sportku, tak jisto jistě vyhraje jackpot. S čištěním si člověk začne i víc uvědomovat sám sebe. Dneska v práci mi došlo, že nechcí být tím, čím jsem. Já prostě nechci být do konce života jen dělnice, co bouchá normy u lisu. Pořád jsem si říkala, že jsem mohla dopadnou hůř, co se zaměstnání týče a tak nějak jsem se sama sobě snažila namluvit, že tu práci mám ráda. Ale skutečnost je prostě úplně jiná, jen jsem si to nechtěla přiznat. Ale teď mi snad poprvé v životě došlo, že to nemusím dělat. Můžu si najít jinou práci a časem se vypracovat. Takové možnosti jsem si dřív vůbec nepřipouštěla. Jak je možný, že mě nikdy nenapadlo, že nemusím skončit jen jako dělnice?

A moje zdraví se taky úplně změnilo. Už skoro dva roky jsem na hormonální léčbě. Nebudu moc rozepisovat o co jde. Snad jen, že tyhle problémy mi způsobily, že jsem občas byla absolutně vyřazená z běžného života. Nemohla jsem ani na procházku, natož do práce. Když se mi občas stalo, že jsem onemocněla (třeba chřipkou) a dostala jsem horečky, vždycky jsem se přinutila kvůli synovi vstát a řádně se o něj starat. Ale tyhle problémy mě přikovaly k posteli a já nebyla schopná opravdu ničeho Prostě jsem nemohla ani vstát z postele a odejít z domu už vůbec ne a to ne jen kvůli nesnesitelným bolestem.
A měsíc po čištění torzních polí? Nejen že se mi hormony samy srovnaly, ale dokonce se zdá, že zase budu moct mít děti :) Jak je tohle možný? Doktor sám už nevěděl co se mnou a snažil se mi pomoct alespoň silnými léky na bolest. A teď? Všechno se dává do pořádku a já se nestačím divit.

Uvidíme, co bude dál...
 


Mateřství (ne)jsou galeje

5. března 2017 v 8:29 | MaaMa
V loňském roce jsem pomáhala jedné mamince s tím, že jsem jí vodila dcerku do školky. Říkala jsem si, že je to v pohodě, protože se jim právě narodilo miminko a vypravovat v zimě v šest ráno pětiletou slečnu a do toho kočárek a pak se trmácet autobusem, to fakt není žádný med.
Jenže netrvalo dlouho a mně došlo, že paní je prostě jen líná a že dost využívá lidi ve svím okolí, aby se dětí zbavila. To, jak se paní předvedla je fakt na přesdržku. Holčička chodila v šíleně vytahaném a nepěkném oblečení, permanentně zakopávala, protože nosila příliš velké boty a neustále byla cítit kouřem. Její drazí rodiče totiž neměli peníze na oblečení pro dítě, na boty a dokonce neměli ani na nájem, tak jim neustále někdo dupal na paty. Ale tihle drazí rodiče denně dohromady vykouří kolem osmdesáti cigaret, vypijí láhev rumu a několik piv. Jinými slovy nemají na nic peníze, ale utratit cca pět stovek denně na hulivo a chlast, to jim nevadí. Maminka vůbec nechodí s dětmi ven. Za nic na světě. Jen kouří a dým vyfukuje rovnou na děti. Paráda... Rodiče jsou tak strašně neschopní, že se nepřinutí ani k tomu, aby holku odvedli do školy. Takže se jim holka ve městě hned první týden školy ztratila. Maminka ji teď tedy odvádí i vyzvedává, ale vodí ji už na šestou a vyzvedává až ve čtyři. Proč? Pravděpodobně aby měla klid, protože do práce nechodí a doma se taky moc nepředře. A jak vyzvedává svou dceru ze školky? Vezme kočár, vyzvedne dcerku a stoupne si před krám. V jedné ruce pivo, v druhé cigáro, kočár před sebou a školačka u silnice.... Proč si takový lidi dělají děti? Když vidím, jak na to ti rodiče serou a jak dětem pěkně podkuřují, nejraději bych jim dala kopačku.
Tohle byl trochu extrémní případ. Tohle jsou opravdu líní a neschopní rodiče.
Ale je pravda, že líných maminek v dnešní době dost přibývá. Hodně si ve svém okolí všímám, že maminky, i když už nemají tolik práce jako dřív, v jednom kuse nestíhají a fňukají, že mateřství nezvládají.
V dnešní době máme komfort v podobě bodýček (Jen si zkuste uvazovat neforemnou košilku), jednorázových plen, hotových přesnídávek, vlhčených ubrousků a podobně. Nemluvě o tom, že máme normální sporák (žádná kamna), radiátory, mop a koště na podlahu.... A stejně je dneska spousta mamin, co prostě budou fňukat že nic nestíhají. Tohle prostě nepochopím.
Jedna moje známá například tráví čas s dítětem tak, že leží na gauči s ovladačem v ruce, dítě leží v křesle s tabletem v ruce a to je vše. Dítěti neudělá ani čaj, protože koupit pitíčko je snadnější- to nejsou moje slova, ale její. A pak přijde za mnou a povídá mi o tom, jak je ta péče o dítě strašně náročná. A největší pecka je ta, že ona má hlídání kdykoli si zapíská. Teda téměř kdykoli. Jednou se stalo, že musela být se svým synem dva dny po sobě a tehdy mi řekla: "Já tě stejně obdivuju, že to s malým takhle zvládáš. Já jsem s tím svým dva dny a už mi z toho hrabe." No, co na tohle říct?
Myslím, že problém je v tom, že moderní časopisy pro mamky dělají z mateřství i z těhotenství horor. Když jsem čekala syna, četla jsem tyto časopisy a říkala jsem si: "Sakra, do čeho jsem se to uvrtala?" Četla jsem hrůzostrašné příběhy o do krve rozdrásaných bradavkách, o bezesných nocích a bolehlavu od neustálého řevu dítěte. Četla jsem o tom, jak není možné, aby žena zvládla péči o dítě sama- údajně se do příchodu toho zvířete musí zapojit celá rodina a v ideálním případě by měla babička navařit jídlo na několik dní dopředu, protože maminka by to sama nezvládla. Byla jsem z toho zděšená a začala jsem se bát toho, že jsem si ukrojila příliš velké sousto.
A pak se bobek narodil. A odvezla jsem si ho domů. Přežila jsem to. Bez problémů. Najednou jsem zjistila, že časopisy pro nastávající i stávající maminky jsou plné hovadin a jen z dnešních žen dělají vyděšené klubka nervů, kterým všechno padá na hlavu. Syn se v noci budil, ale mně to nějak nevadilo. Věděla jsem, že když si pořizuju dítě, budu muset v noci často vstávat. Vždycky mi to přišlo normální a neměla jsem potřebu hroutit se z nedostatku spánku.
Další věc- děti řvou. Neumí mluvit a tak řvou když maj zaneřáděnou plínku, řvou když mají hlad, řvou když je bolí břicho, řvou když... řvou. Děti prostě řvou. A tohle je taky věc, kterou jsem tak nějak čekala, takže mě nějak extra nevyčerpávala. Coby matce mi tak nějak došlo, že když neumí mluvit, tak prostě bude řvát, dokud nepochopím co potřebuje a nedám mu to. Normální věc, žádnej horor. Nikdy jsem se kvůli pláči dítěte nijak nehroutila a netrpěla na migrény.
Časopisy mě zbytečně stresovaly a tak jsem je vyhodila. Nicméně možná právě díky těmto super radám, dneska matky tolik hysterčí.
Když člověk chce, zmákne s dítětem v pohodě uvařit i uklidit. A to i když zrovna řve kvůli kolikám nebo zubům, protože to je fakt zážitek :D
Taky mě šíleně vytáčí argument: "No, já ho musím posadit k televizi, jeho nebaví si se mnou hrát." Tuhle větu už jsem slyšela u spooooousty matek a vždycky bylo jasné, že ono to dítě by si i rádo pohrálo, ale pro rodiče je snadnější ho posadit k bedně a pak vymýšlet výmluvy. Děti mají jednu úžasnou vlastnost a to tu, že bezvýhradně milují svoje rodiče a to i v případě, že rodiče jsou idioti. A proto ty děti potřebují kontakt s rodiči, chtějí s nimi trávit čas. Ty děti nemají v krvi závislost na televizi a počítači. Ta v nich vzniká tehdy, když jim rodiče odmítají dát kousek svého času a pozornosti.
A tak přichází generace mladých lidí, kteří v jednom kuse čumí do tabletu, telefonu, počítače.... Generace lidí, co se neumí normálně bavit, ale jen chatují a lajkují koniny a místo užívání si například dovolené mají v palici jen to, že se musí vyfotit a plácnout to na Facebook. Tím nechci kritizovat moderní technologie, jen chci říct, že sice jsou dobrým sluhou, ale velmi zlým pánem.
Dnes je opravdu málo rodičů, co se dětem fakt věnují a ukazují jim možnosti života bez počítače a televize.

Ale co mě vytáčí nejvíc? Matky, co odmítají chodit do práce, protože mají děti. Taky mám ve svém okolí pár takových, co si neustále stěžují, že nemají dost peněz, ale přitom do práce nepůjdou za nic na světě. Argumentují totiž tím, že maminy nikdo zaměstnat nechce a že se nedá najít časově vyhovující zaměstnání, aby mohly děti vodit do školky a vyzvedávat. Jako sorry, ale když do mě kulí dospělá ženská, že si nedokáže kvůli dítěti najít práci... Je to prostě jen lenost. Já chápu, že záleží i na kraji, není všude tolik práce. Ale v našem kraje je víc práce, než lidí.
Já jsem chodila na brigády i při mateřské. Pomáhala jsem v noci v jednom pekařství. Občas se stalo, že jsem nespala třeba tři dny. Ale to fakt jen občas. Nicméně jsem musela fungovat. Když mi končila mateřská, sedla jsem k počítači, že se podívám po nějaké práci a za dva dny jsem nastoupila. A když jsem pak zaměstnání měnila, potřebovala jsem něco na zkrácený úvazek, abych mohla chodit na sedmou a končit nejpozději ve tři- kvůli synovi. A najít si práci nebyl vůbec žádný problém. Prostě člověk jen musí chtít.

Mě fakt nebaví tyhle maminy, které se pořád ze všeho hroutí a strááášně nemají čas. To přece ani není možné, vzhledem k tomu, jaký komfort dneska máme.

Ještě že znám i pár normálních mamin, co se o dítě starají naprosto přirozeně a nehroutí se z toho, že by třeba měly uvařit.

Takže ženský, vzapamatujte se! Než si pořídíte dítě, uvědomte si, že bude ječet, vztekat se, slintat, tahat za vlasy, budit se, budete mu muset vařit, měnit plíny, učit ho a věnovat se mu, aby se zdravě vyvíjel. A taky budete muset sladit práci a péči o dítě. Pokud máte pocit, že tohle je příliš mnoho povinností, tak se na plození potomků prostě vyserte.

Pamlsková vyhláška je super

18. února 2017 v 21:24 | MaaMa
Dnes se mi dostala do rukou petice, pro zrušení pamlskové vyhlášky, která se nelíbí provozovatelům bufetů, ředitelům škol a dokonce i rodičům. Jako u bufetů samotných bych to pochopila, ale proč pamlsková vyhláška vadí rodičům?
Já jsem z této vyhlášky absolutně nadšená. Moji pravidelní čtenáři vědí, že se od mala potýkám s obezitou. A moc dobře vím, že je to hrozná věc a boj s ní rozhodně není snadný. A tak dělám všechno proto, aby můj syn jedl zdravě a měl dostatek pohybu. Ale brzy mi jeho strava začala dělat vrásky. Ano, sice ho teď hlídám, dávám mu dost zeleniny a ovoce a neučím ho na sladkosti, ale co až bude ve škole? Jak ho uhlídám? Nějakou korunu mu přece dát musím, ale prostě neuhlídám, co si za to koupí. A co si budeme nalhávat, i když je naučený na zdravou stravu, tak v tomhle věku si stejně raději koupí třeba čokoládu nebo hranolky, protože mu ještě nedochází, co to dělá se zdravím.
Strašně mi vadí, že na školách mají děti automaty na sladkosti, automaty na bagety plné sraček a automaty na sladké limonády. Jako proč? Sorry, ale ty děti si fakt neuvědomují, jak to škodí. Musíme si uvědomit, že byly časy, kdy byl mladý člověk s nadváhou totální exot. Dnes je tlusté ohromné procento lidí. Téměř každý má problém s váhou a lidí s morbidní obezitou neustále přibývá. Proč? Protože místo kvalitního jídla i raději koupíme bagetu z automatu nebo smažák v bulce z bufáče a pak to spláchneme kolou.
Lidi nadávají na to, že pamlsková vyhláška je omezuje. Jak? Tím že budou možnost být zdravější? Já nevím, ale připravit dětem zdravé jídlo do školy není takový problém a konec konců, jsem přesvědčená že i ty bufáče by si s tím nějak poradily, kdyby chtěly... A hlavně ať na mě nikdo nezkouší ty kecy o tom, že jíst zdravě je strááášně drahé. Ano, cereální chleba asi stojí víc než deset rohlíků, ale díky vyváženému složení zasytí na mnohem delší dobu. A ano, zelenina a ovoce jsou teď celkem drahé, ale člověk toho rozhodně nesní takové množství, aby kvůli tomu musel vyhlásit bankrot.
A upřímně si myslím, že na problematiku finanční náročnosti budou nejvíce poukazovat právě ti super rodiče, co denně vyhulí čtyřicet cigaret a vypijí deset piv.
Nechápu boje, proti této vyhlášce. Zdravé jídlo dětem by mělo být přirozené a nemělo by to být něco nepochopitelného.

Nechápu, proč si tolik lidí myslí, že se dítě musí cpát sladkostmi. Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, že máme doma asi pět kilo bonbonů, protože pokaždé, když přijde někdo na návštěvu, donese sladkosti. Syn má misku, ze které si může vzít bonbon, když má chuť. Což je asi pětkrát do měsíce, takže se u nás sladkosti neustále kupí. Prostě je nikdo nejí a já je vzždycky strčím dozadu do spíže a zapomenu na to. A nyní jsem prohlásila, že pokud někdo synovi přinese sladkosti, poletí i s nima. Proč sakra mají lidi potřebu děti cpát cukrem? Nebylo by lepší dětem přinést třeba jablíčka, jahody, ovocný tvaroh..... Pamlsková vyhláška je prostě super a já s ní absolutně souhlasím.
A argumenty jako, že tato vyhláška vyžene děti do supermarketů a McDonaldů? To je absolutně k smíchu. Myslím, že děti se naučí jíst zdravě, pokud je k tomu rodiče povedou. Ano, to jestli si děti budou nezdravé jídlo kompenzovat ve fast foodu, to už je věc rodičů, nikoli škol. Fakt jsem štěstím bez sebe, že se můj syn nedostane v prostorách školy k těm sračkám.

Za nevěru by se mělo mlátit rozžhaveným pohrabáčem po genitáliích...

5. února 2017 v 14:53 | MaaMa
Předem bych chtěla upozornit, že jsem fakt nešťastná a nasraná, takže tento článek bude nadmíru vulgární. Pokud s tím nemáte problém, prosím, čtěte dál. Pokud ano, tak se třeba poserte anebo tenhle blog prostě zavřete.
Vy, kteří ke mně chodíte pravidelně, víte, že láska mého života ze mě udělala úplnou blbku, když mě začala podvádět s padesátiletou zkurvenou děvkou a to s největší pravděpodobností od začátku našeho vztahu.
Jo, od naší poslední hádky kvůli jeho nevěře uběhlo už pár měsíců a asi už bych s tím měla být tak nějak srovnaná. Ale to doprdele nejsem. Fakt, ani trochu. Naopak mě to každej den žere víc a víc.
Pořád se mi to všechno honí hlavou a jen se koušu do jazyka a kroutím si ruce za zády, abych svému drahému příteli nenapálila pěstí mezi oči a nezařvala na něj: "KURVA PROČ?!?!?!"
Pořád se sama sebe ptám, co jsem udělala špatně, že mě musel začít podvádět a to ještě ke všemu s bábou, co vypadá jako jeho matka. Starala jsem se o něj, podstrojovala mu, kouřila na požádání (jo, myslím ptáka!), vařila, pekla, uklízela.... On nemusel nic, já sama uklízela, vařila, prala.... I když jsem byla unavená, vždycky jsem pro něj měla nachystáno žrádlo až pod nos, napečeno něco dobrýho, vždycky měl nachystané čisté oblečení a doma uklizeno. Klapalo nám to doma, klapalo nám to v posteli, klapalo nám to jako rodině, tak proč kurva mi musel takhle podle vrazit kudlu do zad?
Když jsem se ho několikrát ptala, co mu na vztahu nevyhovuje, že musí takhle blbnout, nevycucala jsem z něj lautr nic.
Třikrát mi slíbil, že toho s ní nechá a já na ni pokaždé přišla znova. Fakt si myslí, že mu teď žeru, že si s ní už fakt nepíše a že ji nejezdí brousit?
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem dobrá ženská. Jasně, mám své mouchy jako každej na světě- nejsem moc hezká a jsem dost cholerická. Ale o rodinu se vždy postarám, umím uvařit i upéct, pohostit jeho drahou matku i zbytek rodiny. Řekněte mi, kolik mladejch holek se dneska umí postarat o domácnost? Musíte uznat, že zvládat péči o rodinu a domácnost a umět vařit v dnešní době rozhodně není žádná samozřejmost.
Ale co jsem v očích mého chlapa? Jen blbka, co ho doma čeká a ze který si může permanetně dělat prdel. Vážně. On se se mnou nedokáže normálně bavit. Mě má prostě jen tak pro prdel a všechny krásný slova si nechává pro tu svojí čubku. Jí vypisuje, jak je krásná, jak na ni má chuť..... Mě jednou za měsíc vyšuká aby se neřeklo. Nemilujeme se, prostě si jednou za měsíc zašukáme. To je celý. A mně už to pomalu začíná bejt odporný, nechce se mi do toho. Možná proto, že už ho asi fakt nemiluju a já si v posledních týdnech uvědomila, že já prostě nemůžu jenom tak vyšukávat. Mně to prostě nic nedá. Fakt.
Chtěla jsem mu oplatit stejnou mincí, ale prostě to nedokážu. Mohla bych, ale udělat druhému něco tak odpornýho, to prostě nejde... I když ten náš vztah stojí úplně za hovno, i když si mě neváží a i když totálně zničil moje sebevědomí a poslední zbytky víry v něco lepšího, nedokážu ho podvést. A kurva, tak moc bych chtěla. Třeba bych měla pocit zadostiučinění. I když asi ne.. Já nevím...
Když jsem začala uvožovat o tom, že svému drahému vrátím, co mi udělal, došlo mi, jak strašně hnusný to je.
Nevěra. Přísahám, že při vyslovení toho slova mě přepadají pocity na zvracení. Fakt je mi z toho doslova fyzicky špatně.
Chápete, že někdo ve vás věří, miluje vás a vy se prostě necháte někde na hajzlu vyšukat a pak s úsměvem přijdete k člověku, který by pro vás strčil prdel do ohně? Chápete, jak strašně odporný to je? Když člověk kterej vás miluje na vás doma čeká s večeří a pak po vás uklidí, abyste mohli odpočívat, zatímco vy máte ještě vodřený kolena od koberce svojí děvky nebo nějakýho svýho mrdáče? To je k zblití. Je k zblití, jak si lidi dnes neváží toho druhýho. Serou na lásku a přitom je to tak strašně vzácná věc...
Je nechutný to, jak si lidi jen lžou a vůbec si neváží toho druhýho. A je to smutný...
Jak to jen může někdo udělat? A ještě ke všemu ve fungujícím vztahu?
Ještě před rokem jsme se snažili o dítě a můj drahý mi sliboval svatbu. Teď nestojím ani o jedno. Rvala jsem se hormonama, který mi ničí tělo, jen abych mu mohla dát dítě a on zatím šuká zasranou zkurvenou padesátku?? Doprdele chápete to někdo?
Mám v sobě tolik vzteku a smutku a potřebovala bych to pořádně vyventilovat.
Chápete, obětovala jsem mu všechno. A co z toho? Nemám se kam vrátit, tak musím žít s někým, kdo mě jen sráží. Místo abych žila s milovaným partnerem, žiju s někým, kdo rozbil všechny moje sny, zničil všechny moje iluze a rozdupal na padrť moje sebevědomí.
Opravdu- už jsem se dostala do fáze, kdy z toho všeho začínám vinit sebe samu. Pořád si říkám, že jsem prostě dělala něco špatně, že si za to můžu sama a pořád si to všechno přehrávám a snažím se přijít na to, co přesně jsem udělala špatně.
A pak se podívám do zrcadla a vím, co je špatně. Já jsem prostě tak hnusná.... Já se už ani nedivím, že se mnou nechce spát, že o mě nestojí. Já jsem prostě fakt, fakt hnusná. Se šminkama to celkem jde, ale bez šminek nemůžu ani vylézt z baráku, jak se nesnáším...
Mám sto chutí na toho svýho dřeváka začít řvát, abych mu mohla vyječet, že prostě VŠECHNO zkurvil a je to zasranej ulhanej parchant, ale to mi zatím strach nedovolí. Ale jednou už mi fakt ujedou nervy a bude u nás sakra horko.
Všechno mě sere, šíleně.
Jak mám teďka fungovat? Když žiju s někým, kdo mi jen lže? S někým, koho pomalu začínám úplně nesnášet?

Ta ženská mi pije krev

25. ledna 2017 v 11:55 | MaaMa
Určitě všichni máte někoho, na koho máte alergii. Třeba na retardéra Koháka (bože, fakt ho nesnáším), na Láďu Hrušku a jeho hlášku: "No rušíté..." (jako vážně?) nebo na uječenou Marunu z Planeo Elektro. Vážně, tyhle lidi, co jsem vyjmenovala úplně nesnáším. Do Fio banky bych nešla, protože si myslím, že to musí být strašná banka, když ji prezentuje takovej kretén.... Hruškova věta mi fakt leze na nervy. Chápete, oni mu zavolaj, že mu půjčí prachy zadarmo a on jim řekne, tím přihřátým hlasem, že ruší... No a Maruna z Planea.... Když to slyším v rádiu, mám chuť si zaplácat uši do hlavy. Tohle je přesně reklama, kvůli které do Planea nikdy nevstoupím. Prostě se mi to totálně zhnusilo.
Ale tohle je všechno ok. Jo, když vidím tyhle reklamy, honem přepínám, případně vypínám rádio.
Ale existuje osoba, která je tak strašná, že když ji vidím v televizi, hrůzou nejsem ani schopná přepnout.
Nesnáším ji, fakt strašně. Je arogantní a hrubá- Kateřina Cajthamlová.... Bože, fakt příšerná ženská!
Víte, já občas koukám na pořád Vítejte v novém těle. Pomáhá mi to s cvičením a tak. Pokud ho neznáte, krátce vás seznámím. Jedná se o pořad, kde se trenér a poradce Chris Powell zaměřuje na morbidně obézní lidi a během jednoho roku jim obrátí život naruby. Zbožňuju ten pořad, protože dává najevo, že když člověk chce, jde to. Nemluvě o tom, že Chris je absolutně skvělá osobnost, která se na obézní lidi nedívá skrz prsty. Naopak je tu pro ně, je chápavý a neodsuzuje je ani když ujedou... Podporuje je a neuvěřitelně silně motivuje. Snaží se o to, aby si člověk sáhnul na dno a nabral druhý dech, aby to lidem v hlavě secvaklo a řekli: "sakra, mám na to!" Dělá všechno proto, aby lidi ubezpečil o tom, že jsou úžasný osobnosti a že můžou dokázat všechno. A snaží se o to, aby si tito lidé uvědomili, že zhubnout není o omezování, ale o tom, že se vám otevře svět. A pomáhá to drtivé většině lidí, kteří ho oslovili.
Nemluvě o tom, že když člověk nehubne podle plánu, Chris ty lidi neodsoudí, naopak se ptá, co se děje. Uvědomuje si, že hubnutí je především o psychice a když to najednou nejde, je někde problém a Chris se snaží pomoct.
Je to prostě úžasnej pořad a ráda se na něj občas podívám.
Když skončí, jsem dojatá tím, jak někdo, kdo nebyl schopný ujít bez funění padesát metrů najednou běhá, plave, cvičí a směje se. Je to prostě skvělý.
Jenže když to skončí, začnete namátkou přepínat programy a zjistíte, že právě začíná Jste to co jíte. Pořad, který je podle mě absolutní paskvil. Paní Cajthamlová se dívá na své pacienty jako na nějaký hmyz. Má ve vočích takovej odpor k těm lidem.... Nemluvě o tom, jak ty lidi shazuje. Píchá jim do tuků a chová se jako úplná kráva, která si vůbec neuvědomuje, že ten člověk je nemocný a ji vyhledal, aby se vyléčil. Její metody mi přijdou šílený. Obézní člověk potřebuje podporu své rodiny a přátel a co dělá vážená paní Cajthamlová? Ukecá chlapa své pacientky k tomu, aby ji zatáhl do cukrárny a kulil do ní, že si má dát dort, že jeden nevadí. Co tohle je kurva za smysl? Neměl by ji manžel držet a pomáhat jí? Jakej význam tahle blbost má?
Kateřina Cajthamlová se chová hrubě, když člověk jednou ujede. Místo, aby člověku pomohla a podržela ho, jen ho shodí.
A co mě štve nejvíc? Denně na světě umírá spousta lidí hladem. Děti vyhublé na kost, které se hlady ani neudrží na nohou a pijí jen špinavou vodu kdesi z kanálu. A paní Cajthamlová přímo na kameru vesele vyhazuje jídlo, vylévá limonády a patlá z těch jídel nechutnou kaši s tím, že jsou to vlastně stejně sračky. Jo, asi je to pravda- Pepsi je nezdravá sračka, salám taky není žádnej zázrak, předsmažené kuřecí nugety neviděly kuře ani z letadla a bílá mouka a cukr je prostě jed... Ale pořád jsou to potraviny, sice nezdravé, ale jsou a je hnus vidět, jak to někdo vyhazuje z okna rovnou do kanálu.
Já osobně strašně nerada vyhazuju jídlo, protože z toho mám výčitky. Všechno se snažím zpracovat a jít příkladem k tomu, aby lidi neplýtvali. A pak zapnete televizi a tam tahle rádoby doktorka vyhazuje jídlo obloukem do hajzlu.
Zajímalo by mě, jestli je někdo, komu se tento pořad líbí, protože já si myslím, že tohle je absolutní fraška s minimálním procentem úspěšnosti.

Byli jsme v nemocnici

18. ledna 2017 v 12:36 | MaaMa
Před týdnem se můj syn vrátil ze školky s tím, že je mu na zvracení. Vážně, byl úplně bledý a zesláblý. Musela jsem nasadit dietu a zavolat do práce, že nepřijdu. Všechno bylo v pohodě a v pátek už to vypadalo, že je nejhorší za námi. Dietu jsme drželi dál, pro jistotu, ale říkala jsem si, že už můžeme být v klidu.
Jenže v sobotu odpoledne prcka začalo bolet bříško. Ale stěžoval si jen chvilku, pak to přešlo a byl úplně v pohodě. Večer šel spát a pak to začalo. Večer vylítl z postýlky a běžel na záchod, že se mu chce strašně blinkat. V koupelně se pobadl za břicho a padl k zemi a kroutil se bolestí. Krve by se ve mně nedořezal a okamžitě jsem volala rychlou. Než jsme se dostali do nemocnice, syn prodělal ještě tři šílený záchvaty bolesti, kdy padl v křečich a brečel.
V nemocnici mu udělali vyšetření a zjistili, že jeho střeva jsou na pět centimetrů jakoby zajetá v sobě a to způsobuje ty šílený bolesti. Ještě tu noc musel na sál.
Naštěstí se vše povedlo bez problémů a už jsem s prckem doma. Musím mu vařit kašičky a dělat koktejly a budeme teď dva týdny doma. Snad se mu to už nikdy nevrátí. Bylo to šílený a byla jsem strachy bez sebe.
V nemocnici jsem si vzpomněla na článek o domácích porodech, který jsem nedávno psala a na argumenty některých maminek, že nemocnice je nepříjemná a neosobní... Já byla z peronálu celá pryč. Každý doktor, každá sestřička i zřízenec byli absolutně skvělý. Přátelští a s perfektním přístupem k dětem. Byla jsem z nich úplně nadšená a i syn díky jejich přístupu zvládal všechno lépe. Jasně, ne vždy je každá sestřička v dobré náladě, ale pořád je to člověk, který pomáhá těm, co to potřebují. Najednou mi přijdou argumenty toho typu, že nemocnice jsou neosobní ještě víc k smíchu, než dřív. Když si vezmu, co všechno museli synovi provádět a jak k němu přistupovali s trpělivostí a vlídným slovem.... Zdravotníci jsou absolutně skvělí lidi. Pečují o lidi, pomáhá jim všechno líp zvládnout a já je obdivuju.
A teď končím, jdu prckovi udělat krémovou polívku a budu s ním koukat na pohádku- Angry Birds ve filmu už znám zpaměti :)

Když je karma svině...

12. ledna 2017 v 14:55 | MaaMa
... žádná síla mysli nepomůže.

Článek na TT: Síla mysli

Už od mala se pohybuji v kruzích tajemna. Moje máma je totiž taková čarodějnice. Když jsem byla malá, léčila lidi z okolí svými rozpálenými dlaněmi a kyvadlem. Vždy se zajímala o duchovno a já se toho tak trochu chytla. Neřekla bych, že tomu bezmezně věřím, ale musím uznat, že mi to přijde zajímavé a že připouštím, že něco na tom asi být může.
Četla jsem knihy od Luise L. Hay, Vadima Zelanda i Rhondy Byrne. Je hezké, když vám někdo řekne, že se můžete mít lépe, že jen stačí věřit.
Když se podívám zpět, můžu fakt narovinu říct, že se mi nikdy moc nedařilo. Už jako malá jsem trpěla obezitou a k tomu atopickým ekzémem. Měla jsem ruce popraskané do krve a máma mě musela mazat vazelínou a ovazovat mi rány. Jo, zkuste obézní dítě s ofačovanejma rukama švihnout do školy, do dětského kolektivu. Je to stejné jako hodit jehně do klece s fakt hladovou pumou.
Nikdy jsem nebyla schopná si najít opravdovou kamarádku. Vždycky jsem nakonec skončila zrazená. Vždycky jsem já byla ta ošklivá a ta myš ve stínu krásnejch holek. Nějak jsem si říkala, že až vyrostu, bude všechno lepší...
Nebylo. Tedy, ne o moc. Nemohla jsem studovat a musela jsem platit dluhy, které jsem neudělala. Ale nebylo zase tak zle. Poznala jsem v té době svého nejlepšího kamaráda a našla opravdovou lásku.
Kamarád mi zůstal dodnes, ale opravdovou lásku jsem poslala do háje. Dnes to vnímám tak, že tehdy jsem se prostě vybodla na svou jedinou šanci pro lepší život.
Po tom, co jsem tohle udělala, se mi v milostném životě těžce nedařilo. Fakt jsem potkávala jednoho zmetka za druhým až jsem si nakonec užívala peklíčka s despotou a cholerikem.
Po rozchodu s tím psychotickým magorem mi začalo ještě větší peklo a musela jsem to řešit na policii. V té době už byl Stalking trestný čin, ale ti kreténi na služebně mi v podstatě řekli, že pes který štěká nekouše a já jsem hysterka. Bomba.
Pořád se mi v ničem nedařilo. Nechápala jsem, jak je to možné. Snad s výjimkou nejlepšího kamaráda mě nikdy nikdo neměl skutečně rád, neustále jsem se setkávala se zklamáním a zradou, s finančními problémy. Jakoby prostě nic v mém životě nemohlo probíhat hladce.
Pak jsem se zabejčila, že se nebudu furt jen utápět v tom, co se mi nedaří a začnu znova. Když mi skončila mateřská, nastal zlom. Našla jsem si fajn práci, finančně jsem si polepšila, našla jsem si úžasné kamarádky a potkala lásku svého života. To zní krásně, že?
Tak si to shrňme- finance jsou lepší, to ano. Ale mám jen na základní věci, šetření na dovolenou nebo nějaký hezký hadřík mi nehrozí. Ale to je v pohodě, hlavní je, že jsou peníze na základ.
Moje úžasné kamarádky- Jedna na mě ušila tak brutální boudu s pronájmem bytu, že já za to musím dodnes splácet dluh a druhá si dělala zálusk na mého chlapa a nedokázala překousnout, že mi ho nepřebrala.
A teď k lásce mého života- Obětovala jsem mu vše, protože jsem žila v představě, že on za to stojí. Kromě toho, že mu na mně už absolutně nezáleží a podvádí mě jsem zjistila, že nemůžu mít ani děti. Čekali jsme, ale v té době jsem mu podruhé přišla na tu jeho starou kurvu a potratila jsem. Od té doby mám zdravotní problémy a vyhlídka na dítě, která byla už před tím dost malá je teď téměř nulová.
Jsem v posledních dnech smutná a plačtivá, protože se nedokážu srovnat s tím, jak dopadl můj vztah. Jsme prostě jen spolubydlící, nic víc. Dřív jsme spolu koukali na filmy, hráli karty, chodili ven a do kaváren, do kina... Dneska se nepřemluví ani k tomu, aby se se mnou podíval na ten blbej film. O sexu ani nemluvím. Dřív jsem měla snahu, ale už na to kašlu. On se tomu vyhýbá jak čert kříži a já se ho prosit nehodlám. Ta sexuální frustrace mě deptá. On má zjevně sex jinde, já nejsem schopná si bokovku najít, protože ho prostě nedokážu podvést...

Mluvila jsem o tom se svou mámou a říkala jsem jí, že mám někdy pocit, jako bych byla zakletá, protože u mě nic nemůže probíhat normálně a pořád mi padaj klacky pod nohy. Houby klacky, zkurvený granáty...
Moje máma hodně pomáhá lidem. Není moc známá, protože svoje schopnosti nevyužívá k obohacení, nemá nikde reklamy a neúčtuje si horentní sumy. Prostě když potká někoho, kdo potřebuje pomoct, pomůže mu. Fakt.
Jen u mě to jaksi pořád nezabírá. Vždycky to pomůže jen na chvilku.
Zjistila totiž, že mám na sobě kletbu a ať na mně pracuje jakkoli, tak se ta svině pořád vrací. Ta kletba má takovou sílu, že na ni máma sama nestačí. A tak navštívila speciální kurz a poprosila lektora o pomoc. A ten mi udělal kompletní diagnostiku a potvrdil mámě, že pokud mi nepomůžou, fakt budu mít život úplně na hovno. Z nějakého nepochopitelného důvodu na sobě nesu prokletí, které vykříkla moje pra pra pra pra pra babička a rodina z otcovi strany byla dost zákeřná a všechny jejich průsery nesu na hrbu já. Máma mi vysvětlila proč zrovna já, ale nepobrala jsem to. Musím si to srovnat v hlavě.
Najednou mi bylo vysvětleno, proč se mi dějí pořád dokola ty samé špatné věci, proč trpím tolika zdravotními problémy a proč nemůžu ze života vytřískat ani kousek lásky.
Máma společně s lektorem mi pomůžou. Bohužel musím čekat až do února, protože on nemá moc času. Možná že tohle všechno je kec, ale jsem tonoucí co se chytá stébla a tak nějak doufám, že by konečně mohlo být lépe.

Je pravda, že tyhle věci mě vždycky zajímali a já zkoušela aplikovat pozitivní myšlení na svůj život spoustu let. Nikdy to k ničemu dlouhodobě nevedlo. Může na tom mém prokletí být něco pravdy? Sama si nejsem jistá, co si o tom mám myslet.

Seznamka- místo pro idioty?

7. ledna 2017 v 9:58 | MaaMa
Dobrá, dobrá. Nebudu tu tvrdit, že seznamka je zlo a že se na ní dají poznat jenom samí zoufalci. Je pravda, že jsem na seznamce narazila na fajn lidi, s některými se přátelím už patnáct let. A svého současného přítele jsem taky poznala na seznamce. Jo, sice "tajně" šuká padesátiletou škatuli, ale jinak je to pan dokonalý. Pracuje, skvěle se stará o syna i o mě, pomáhá mi a je hodnej. Fakt, kdybych nepřišla na tu jeho chátrající maminu, myslela bych si, že jsem našla posledního jednorožce. V poslední době se snažím před tímto nepatrným problémkem zavírat oči.. I když mi to moc nejde..
No ale to je jedno. Dnes jsem chtěla mluvit o něčem jiném.
Když jsem se dozvěděla o té jeho bokovce, rozhodla jsem se, že se mu pomstím. A založila jsem si profil na seznamce s tím, že hledám flirt. Prostě jsem se rozhodla, že se nechám nezávazně přefiknout a pak mu to vmetu do tváře, aby věděl, jaké to je. Ozvala se spooooousta chlapů. A já si díky tomu uvědomila, že taková nejsem. Tohle prostě nemůžu udělat. Nemluvě o tom, že takovej sex na truc by mi stejně nic nepřinesl, neužila bych si to.
Jenže jsem na internetu narazila na jednu nemocnou holčičku, která hledá někoho na popovídání. Profil jsem si nechala, ale změnila jsem si údaje- napsala jsem že jsem zadaná a mám dítě a jediné, co hledám, je jen pokec.
Chápete- jsem zadaná, mám dítě a hledám jen pokec. Chápete to ne? Je to srozumitelné ne?
Pro ty zoufalce na netu to srozumitelné není. Když jim řeknu, že mám chlapa, tak oni řeknou, že to nevadí a když řeknu, že nemám zájem, tak buď začnou prosit anebo nadávat...
Jako fakt? Fakt se někdo ponižuje stylem: "Prosím, setkáme se aspoň na půl hodiny, já už dlouho neměl holku..."????
To už rovnou může napsat: "Jsem totální chudák, je mi jedno jestli máš dvě hlavy a prsa na zádech, hlavně že máš díru."
Už jsem to nevydržela a do infa rovnou napsala: SAKRA ČTĚTE INFO V PROFILU.......... Napsala jsem, že nikoho nehledám a na otázky co tu hledám a jestli jsem volná odpovídám rovnou bloknutím....
Myslíte, že to pomohlo?
Ani omylem. Nikdo prostě informace v profilu nečte. Každej mrkne na fotku a už vypisuje totální slinty.
Psala jsem si téměř se stovkou chlapů a nenarazila jsem ani na jediného s mozkem. To je smutný.
Co se se seznamkama stalo? Dřív to byly celkem fajn místa, kde se dali poznat super kamarádi. Dneska je to místo plné totálních ubožáků...
Na tohle nemám. Nemocné holčičce na sebe dám e-mail a profil zruším. Protože na seznamce už se dneska fakt kamarád či kamarádka NA POKEC opravdu najít nedají.

Kam dál