Konec

2. srpna 2017 v 9:41 | MaaMa |  Deník
Drazí a milí, MaaMa je sama....
V neděli už jsem to nezvládla a řekla jsem Bobovi, že my dva jsme spolu skončili. Už na to nemám, náš vztah je jedna velká lež.
Když jsem poznala Boba, byl to jako zázrak. Brala jsem ho jako dar od Boha za to, co všechno jsem v životě musela prožít. Syn si ho moc oblíbil a vypadali jsme jako dokonalá rodinka.
Jenže už krátce po sestěhování jsem přišla na to, že má o pátnáct let starší bokovku. Tehdy jsme to řešili v klidu. O pár měsíců později znova. A pak zase a znova už s křikem. A pak znova i s potratem. A tehdy jsem si myslela, že tohle ho snad už probere a dostane rozum. Ale řešili jsme ji znova. A já se sebrala, abych odešla se synem do azylového domu. On prosil a škemral a tak jsme zůstali, ale už bez důvěry. A teď je to tu zase a já už na to prostě nemám.
Už s ním nechci být. Když jsme spolu začali, hezky mi zpíval, když mě chytal, ale teď vím, že si ze mě vlastně jen celou dobu dělal srandu.
Nejvíc mě na tom mrzí, že mi Bob vzal moje sny. I přes všechno zlé jsem věřila, že někde se ta láska najít dá. Teď se můžu jen smát tomu, jak jsem byla pitomá. Ne, láska není. Člověk může věřit jen sám sobě. Nemá smysl se vázat. Dřív nebo později vám každej vrazí kudlu do zad. Nebo vám vyrve srdce z těla, aby ho mohl uvařit a pak si na něm pošmáknout s tou svojí krávou.
Takže jsem Bobovi řekla, ať si dělá co chce a já to budu dělat taky. Ale Bobek nesmí nic pocejtit. Pokud není pro vztah, neměl si hledat ženskou a to ještě ke všemu s děckem. Takže ať si to teď hezky vyžere. Ať si nemyslí, že se sebere a zmizne. Já se nemám kam vrátit, riskovala jsem pro něj a prohrála jsem, takže mě v tom nenechá. To jsem mu řekla narovinu.
Jsme teď prostě spolubydlící. Ani spolu nemluvíme, když nemusíme....
V neděli jsem odvezla syna k babičce, kvůli práci, a pak jsem si zašla s kamarádem na džus. Bob mě zval na večeři. Bylo by fajn někam vyrazit a byla jsem zvědavá, co mi řekne, tak jsem souhlasila. Nakonec z něj vypadlo, že ho musím založit a že mi to v pondělí vrátí. Mno, už je středa a mně ty prachy celkem chybí.
Pořád jsem doufala, že se třeba chytne za čumák a začne se trochu snažit. Nesnaží. Dřív mi několikrát denně volal, psal mi každé ráno i během dne. Teď nic. Nepíše, nevolá, nekomunikuje ani doma.
Je mi strašně smutno, potřebovala bych se vybrečet, ale nějak mi to nejde.
Asi nevím, co dál napsat.
Jsem prostě sama.
A nevím, kde je chyba.
 

Bohyně

26. července 2017 v 14:00 | MaaMa |  Perly pana Bobka
Jak jistě někteří z vás vědí, nedávno jsem dokončila autoškolu. Během jednoho týdne jsem dostala i papíry a teď trénuju jako o život. Myslím, že mi to celkem jde, jen ty rozjezdy do kopce, ach jo... To fakt musím poladit.
Minulý týden jsem vezla prcka od babičky. Pro něj to byla premiéra, že ho veze máma. V rádiu zrovna hráli písničku Bohyně od Pekaře.
Bobek: "Mamko? A co je to bohyně?"
Já: "No, to je hodně, hodně, HODNĚ hezká ženská. Úplně ultra nejhezčí. Třeba jako Lara Croft."
Bobek: "No, anebo jako ty."
Já: "Já se ti tak moc líbim, že bys řekl, že jsem bohyně?"
Bobek: "Jo mamko."


Tohle teda mega potěšilo :)

Pauzička

11. července 2017 v 14:55 | MaaMa |  Deník
Omlouvám se, ale musím blog na nějakou dobu pozastavit. Nemám na něj moc času a ani není moc o čem psát.
Pokud jde o psaní, zaměřuju svou energii momentálně jinam.
Ale ve zkratce:
Bobek už má do školy téměř vše a ani to naši peněženku nakonec tak nebolelo.
Já jsem udělala opravné zkoušky na auto levou zadní a teď jen čekám, až budu mít papíry v ruce. Takže mé auto už je připravené a klepe se nedočkavostí.
Po prázdninách budu měnit i zaměstnání, ale to se snad už budu zase pravidelně hlásit.
Přeji vám krásné léto.
 


Začínám tomu rozumnět

19. června 2017 v 9:24 | MaaMa |  Deník
Vždycky jsem strašně odsuzovala nevěru. Přišla mi odporná a odsuzovala jsem každého, kdo na nevěru jen pomyslel. Myslela jsem si, že člověk, který se takové věci dopustí je prostě jen sobecký parchant, který si ničeho neváží.
V poslední době ale tohle moje přesvědčení začalo pokulhávat.
Asi před dvěma lety jsem náhodou narazila na přítelovu bokovku. Tehdy jsem z toho nedělala vědu. Jen si psali a já myslela, že když si o tom promluvíme, nechá toho. Jenže o pár měsíců později jsem přišla na to, že s ní neskončil. A co víc, že jejich nevinné psaní nabralo obrátky... Znovu jsme to řešili, tentokrát i s křikem. A o pár měsíců později znova a pak ještě dvakrát. Nakonec jsem to nevydržela, podívala jsem se do počítače a zjistila jsem, že si posílá erotické fotky s postarší dámou. Píše jí erotické zprávy, zatím co já na něj čekám v posteli. A nejen to. Zjistila jsem, že veškerý svůj volný čas věnuje seznamkám na internetu. I to by se dalo pochopit, kdyby si psal s krásnými, mladými ženami.... Jenže on vyhledává obézní babičky.
Asi před půl rokem byla situace natolik vyhrocená, že se přítel zapřísahal, že už nebude blbnout. A já mu věřila. Ale blbne pořád.
Já už asi nemám sílu to řešit. Už si začínám říkat, ať si dělá, co chce. Budu se držet toho, že máme krásné bydlení a že on je super táta. A budeme vedle sebe žít a jednou za měsíc se spolu vyspíme. A já budu zavírat oči před tím jeho problémem...
Jenže.... Já jsem taky jen člověk. A to, že mám vedle sebe neuvěřitelně přitažlivého chlapa, který o mě ani nezakopne mě ničí. Strašně mi chybí něčí blízkost. Potřebovala bych, aby na mě byl chvilku někdo hodný, aby mi třeba řekl, že mi to sluší.... Aby mě třeba vzal za ruku nebo tak. Strašně mi to chybí. A tak jsem rezignovala. A začala jsem taky chodit na seznamky. Nechci se samozřejmě s nikým stýkat, ale je fajn si s někým popovídat a vyslechnout si něco hezkého, i když je to jen virtuální iluze.
Co mi ale přidělává vrásky je fakt, že představa nevěry už mi není tak cizí. Mám pár kamarádů, co mě mají opravdu rádi a vůbec se nebrání nezávaznému flirtu. A já si říkám: Proč vlastně ne? Konečně by se ke mně někdo přitulil a byl na mě hodnej... Ale opravdu bych něco takového udělala? Nevím.... moje přesvědčení se začalo nějak rozpadat. Proč mám být ta pitomá husička, co čeká na pohlazení, když můj drahý těší jiné?

Zase zklamání?

18. června 2017 v 11:55 | MaaMa |  Deník
V poslední době jsem si libovala nad tím, jak je všechno skvělé. Ale začínám si tak nějak uvědomovat, že jsem si to možná jen namlouvala. Jsem v posledních dnech hrozně osamnělá a mám trochu depku. I když přiznávám, že mou depku pravděpodobně způsobil i fakt, že už několik týdnů nepiju. Asi jsem na alkoholu už fakt začínala být závislá a v posledních dnech mám fakt chuť se na abstinenci vykašlat. Ale pořád myslím na syna a říkám si, že mu tohle prostě neudělám.
A tak po večerech zaháním chuť na víno mlíkem.
Pokud jde o mé hubnutí, konečně jsem se dokopala k pravidelnému cvičení. Uvědomila jsem si, že tohle je věc, kterou nedělám pro nikoho jiného, ale pouze a jen pro sebe. Tohle je moje zdraví a asi je hloupost upínat se k myšlenkám na to, že když zhubnu, tak si mě třeba přítel bude víc vážit....
Víte, myslela jsem, že už je všechno v pořádku, že dostal rozum a že mu na mně a synovi záleží. Mno... Myslím, že Bob bezvýhradně miluje syna. Je to fakt dokonalý táta, v tomto směru nemůžu říct jediné křivé slovo. Ale pokud jde o mou osobu, asi je všechno jinak. Nebudu to tu rozebírat, prostě jsem zjistila, že jeho internetové balení dam nepřestalo.
Paradoxem je, že ženy se kterými toká jsou daleko obéznější než já a taky podstatně starší... A já si myslela, že si Boba získám tím, že začnu hubnout...
Kašlu na to. Už nemám sílu se kvůli tomu vzteka a dělat mu scény. Je evidentní, že asi má nějaký problém, protože normální chlap v jeho věku se věnuje své mladé přítelkyni a nehledá obézní stařenky na internetu.
Teď jsme měli celý víkend pro sebe. Já jsem totiž na neschopence a šéf mě kontroluje. Nemohla bych Bobka vzít ani na výlet a tak je u babičky, aby si víkend užil. Dva mladí lidé, co se údajně milují, mají po dlouhé době byt na dva dny jen pro sebe. Myslíte, že se mě Bob alespoň dotkl?
Fakt si připadám strašně sama, ale snažím se tomu nepropadat. Brzy budu mít papíry na auto, budu si moc najít lepší práci, budu soběstačnější... Prostě tomu nesmím podléhat. Pokusím se soustředit na jiné věci a Bob ať si dělá co chce. Hlavně aby byl v pohodě Bobek, jinak je mi to už fakt jedno.

Chci to zpátky

14. června 2017 v 13:26 | MaaMa |  Deník
Nechci tu tvrdit, že jsem měla ošklivé dětsví, to rozhodně ne. Ale musím říct, že v dětsví jsem prožila hodně smutku. Neměla jsem totiž moc kamarádů a nebylo divu. Byla jsem od malička tlustá, měla jsem všude atopický ekzém, kvůli kterému jsem byla pro ostatní děti odpudivá a navíc jsem byla hrozná špindíra.
Doma mě nikdo neučil, že je třeba si čistit zuby, mýt ruce, měnit si prádlo.... Na tyhle věci jsem přišla až v době, kdy se mi ostatní začali smát a začali vymýšlet na mou osobu různé vtípky.
Navíc jsem se neustále trápila otázkou: "proč zrovna já?"
Nemohla jsem pochopit, proč zrovna já musím být ta tlustá, škaredá a neoblíbená. Jako dítě jsem přebírala zvyky svých rodičů a narovinu, jejich zvyky jsou dost bída. Otec v jednom kuse na kaši a máma v jednom kuse v práci. A když máma v práci nebyla, tak se spíš věnovala čtení nebo televizi. Doma jsme měli neuvěřitelný nepořádek, takže jsem si nemohla ani nikoho pozvat. Když jsem se snažila uklidit a udržovat nějaký řád, otec vždycky ječel, že zbytečně blbnu. Život v mojí rodině byl jen neustálý bordel, válení u televize a jídla jako vlašák, smažák nebo škvarky.
Když jsem vyrostla, začala jsem se o sebe líp starat. Když jsem nemohla udržet čistou domácnost, udělala jsem posvátné místo alespoň ze svého pokoje. Byl pořád čistý a já byla pyšná na to, že mám kousek místa pro sebe, kde není prach, špinavé nádobí, štosy novin a rozházené oblečení na zemi.
Samozřejmě jsem se začala starat i o sebe a moje okolí si všimlo, že už nejsem ta špinavá a neučesaná holka.
Jenže jsem byla pořád ta tlustá. Jako dítě jsem nechápala, proč zrovna já musím být ta tlustá. Ale když jsem vyrostla a viděla jsem v čem jsem to vlastně vyrostla, pochopila jsem to. Měli jsme doma PlayStation, aby od nás byl klid a k jídlu jsme dostávali sra*ky, které bych já osobně svému dítěti v životě nedala. Měli jsme doma neustále plno sladkostí a nikdo nehlídal, kolik se jich sní. Nechodili jsme ani na výlety nebo někam ven. Prostě život v mojí rodině byla fakt katastrofa.
V pubertě jsem se naštvala. Rozhodla jsem se, že zhubnu a šla jsem za tím jako bejk. Začala jsem jíst zdravě po malých porcích a hodně jsem cvičila. Ze začátku to bylo těžké, ale po nějaké době se ukázaly výsledky. Cvičila jsem každý den- běhala jsem, dělala jsem aerobic a pilates a chodila jsem tancovat. Podařilo se mi shodit z osmdesáti kilo na 65. Na mou výšku je to pořád ještě nadváha, ale já byla celkem spokojená. Vypadala jsem hezky a měla jsem parádní kondičku. Bylo dost úsměvné, když hubené holky ze třídy chcípaly vyčerpáním v hodinách tělocviku a já -ta sice hubenější než dřív, ale stále ještě oplácaná- jsem běhala kolečka na víc, dřepovala jsem, klikovala a skákala plná energie.
Najednou jsem měla kamarády a když jsme spolu někam šli, každý na mě volal: "kam letíš?!" Byla jsem v tak dobré kondici, že jsem chodila hrozně rychle a vůbec mi to nepřišlo. Byla jsem schopná protancovat celou noc a neunavit se. Bylo to prostě parádní.
Váhu jsem si celkem držela, jenže pak jsem bohužel stejně přibrala. Paradoxně ne v těhotenství, ale až po něm.
Biologický otec mého syna je totiž totální hovado a magor. Vyděrač a psychický tyran. Byla jsem s prckem sama a musela snášet jeho neustálé útoky. A tak jsem sáhla po čokoládě, abych si trochu uklidnila nervy. A pak po koblize a koláči. A po brambůrkách a utopencích.
A pak jsem si jednoho dne prohlížela fotky z oslavy narozenin mého syna. A nemohla jsem uvěřit, vlastním očím. Vůbec mi nedošlo, jak šíleně jsem přibrala a rozhodla jsem se, že s tím okamžitě musím něco udělat.
Bohužel jsem se ocitla na kolotoči neustálého hubnutí a následného přibírání. A tím jsem si tak zhuntovala postavu, že i když jsem přece jen něco zhubla, vypadá to, jako by to bylo naopak. Vůbec se nemůžu přinutit k tomu, abych zase pořádně cvičila. Vždycky vydržím pár dní a pak šlus. Zase kynu.
Proč se jen nemůžu dokopat k tomu, abych cvičila a jedla zdravě?
Neustále živu ve slibech typu:
-Zítra začnu....
-Od pondělka se do toho opřu....
-S novým měsícem už fakt začnu cvičit...
-Moje novoroční předsevzetí je....

Když už se konečně přinutím k tomu, abych začala cvičit, obyvkle mi to vydrží tak dva týdny. A pak jsem zase tam, kde jsem byla. Už takhle bojuju pět let a neuvěřitelně mě to štve.
Nějak nedokážu pochopit, proč mi to najednou nejde. Dřív jsem se do toho vážně zapřela a strašně mě to bavilo. V čem je tedy problém? Ano, dřív jsem chodila do školy a jinak jsem měla fůru času. Teď mám práci, dítě a povinnosti, ale i tak, když chci, tak jsem schopná si čas udělat.
Teď jsem zase ve fázi, kdy se docela dobře držím. Jím zdravě po malých porcích několikrát denně a snažím se víc hýbat. Ale jak dlouho to zase vydržím?
Chtěla bych se do hubnutí zakousnout pořádně, tak jako dřív. Nechci aby se můj syn musel stydět za tlustou, upocenou a ufuněnou mámu. Chci aby na mě byl hrdý a abych ho mohla brát do bazénu a na různé aktivity beze strachu z posměchu nebo z toho, že někde při troše námahy vyplivnu plíce.
Nemluvě o tom, že nákupy oblečení by bylo taky hned veselejší.
Sama sobě se vůbec nelíbím, začínám k sobě cítit spíš odpor.

Možná, že důvod proč mi to teď tak nejde je ten, že jsem na to sama. Když jsem před lety dokázala zhubnout a držet si fyzičku, měla jsem virtuální kamarádky, které mě podporovaly. V dobách, kdy lide.cz byli ještě fajn, jsem narazila na jedno diskusní fórum, kde na sobě holky pracovaly společně a vzájemně se držely. Chodila jsem na to fórum každý večer a moc mi to pomáhalo. A tak mě napadlo- co takhle to zase zkusit veřejně? Třeba to pro mě bude dostatečná podpora. Uvažuju o tom, že zde založím novou kategorii o tom, jak bojuju. Třeba se časem najde někdo, kdo by do toho šel se mnou a to by mi mohlo pomoct. Ve svém okolí totiž nemám nikoho, kdo by mi v tomto směru pomohl.
Musím to už konečně vydržet a překlenout všechny počáteční nezdary.
Chci být zase jako dřív.



Tak příště

10. června 2017 v 8:38 | MaaMa |  Deník
Tak včera jsem dělala závěrečné zkoušky v autoškole. Jelikož jsem člověk, který nemůže fungovat bez komplikací, přepadl mě před pár dny zánět středního ucha. Takže jsem jela na závěrečky nadopovaná antibiotikama, se zvýšenou teplotou a nedoslýchavostí na pravé ucho. Super.
Aby toho nebylo málo, tak jsem večer před zkouškama začala vyšilovat a opakovat testy až do zmagoření. Testy jsem dávala na sto procent, takže jsem si říkala, že to dám v pohodě, ale to víte, člověk občas může zblbnout.... Ráno cestou na autoškolu jsem se rozhodla, že si to ještě zopakuju. V mobilu jsem si tedy spustila aplikaci a začala mrskat testy. A pětkrát po sobě jsem je neudělala. Myslela jsem, že vyskočím oknem autobusu ven a budu utíkat pryč. Pětkrát??? Cože???? Občas se mi stalo, že jsem v aplikaci test neudělala, ale pětkrát po sobě??? To nikdy!
Zachvátila mě panika, takže jsem zbytek cesty trávila soustředěným dýcháním a myšlenkou, že i kdybych testy napoprvé neudělala, není to konec světa. Jenže se mi do hlavy neustále vkrádala vzpomínka na to, jak nám instruktor říkal: "No, kdo v dnešní době nezvládne udělat ty jednoduché testy, tak je prostě blbej."

Stála jsem před úřadem s dalšími sedmi vyklepanými lidmi. Čas se strašně táhl. Říkala jsem si, že instruktor s komisařem snad meškají schválně, aby nám víc pomučili nervy. Když konečně přišel instruktor, s pobaveným výrazem si nás všechny prohlédl a pak se začal smát. Díky tomu z nás trochu opadla nervozita a uvolnili jsme se.

Konečně přišel i komisař a šlo se na věc (tý jo, to je jak hláška z porna). Když jsem otevřela test, myslela jsem, že omdlím. Co to sakra bylo za otázky? Dobrých sedm otázek z pět a dvaceti jsem nikdy neviděla. Víte, testy z autoškoly mají skoro osm set otázek. Mně chybělo asi třicet, abych se je naučila sakum prásk všechny. Nějak jsem to neřešila, protože otázky se svým způsobem opakují. No, alespoň jsem si to myslela.
Já měla v testu otázky, u kterých jsem vůbec nevěděla, o co jde. Snažila sem se tedy zapojit všechny své mozkové závity a otázku si nějak logicky odvodit. Za pět minut jsem měla test hotový. Dalších šest minut jsem se odhodlávala k tomu, abych klikla na tlačítko "ukončit test".

Když na mě vyskočilo okýnko, které mě informovalo, že jsem prospěla, měla jsem chuť začít hlasitě jásat a dát pusu slečně co se potila u počítače vedle.

Na jízdy jsem šla jako čtvrtá. Bylo mi zle a zvedal se mi žaludek, ale pořád jsem si vtloukala do hlavy, že nervozita za volant nepatří.
Jenže jsem slyšela šílené historky o komisaři, co nás hodnotil a fakt jsem se ho bála.
Ale jakmile jsme vyrazili, zmocnil se mě zvláštní klid. Jela jsem úplně v pohodě, zaparkovala jsem popředu, pak jsem couvala z pravé strany úplně bez problému a z levé strany mi to trochu trvalo, ale dala jsem to. Jízda byla fajn, instruktor i komisař byli úplně skvělí, ale i tak tam problém byl. Občas u rozjezdu do kopce mi auto malinko couvne a při řazení na dvojku sebou auto vždycky škubne. Komisař mi řekl, ať se na něj nezlobím, ale že mi to nedá. Prý byl s mojí jízdou spokojený, ale potřebuju doladit techniku. Řekl mi, že je přesvědčený, že když tomu věnuju ještě hodinu nebo dvě, tak to příště jistě budu mít v kapse. Docela mě potěšilo, co mi řekl, protože teď vím, že to prostě dám. Už o sobě nepochubuju, když o mně nepochybuje ani on. Víte, sice na mě byl hodnej, to jo, ale to nemění nic na tom, že je fakt přísnej.

Takže cca za deset dní mě čeká opáčko.
Tak mi prosím držte pěsti.

Plavky

5. června 2017 v 19:30 | MaaMa |  Perly pana Bobka
Už spoustu let jsem neměla odvahu si na sebe vzít plavky. Jenže Bobek roste a potřebuje, abych ho brala na koupaliště nebo k rybníku. A tak jsem se rozhodla, že překonám odpor k sobě samé a kvůli malému jsem si koupila plavky. Utěšovala jsem se tím, že o vody je možné spatřit daleko větší velryby než jsem já a to dokonce v dvou dílných plavkách. Vyzkoušela jsem si plavky a zeptala jsem se Bobka na názor.

"No, mamko. Pěkný. Ale s tím pupkem bys fakt měla něco dělat."

Ach jo, není nad dětskou upřímnost :D

Démon alkohol

4. června 2017 v 13:01 | MaaMa |  Deník
Můj dědeček byl alkoholik. Strašně babičku trápil, na mou mámu byl hnusnej a ve finále se upil k smrti. Můj otec byl alkoholik. Když jsem byla malá, měli jsme čtyř pokojový byt se dvěma koupelnami a celkově jsme na tom finančně byli fakt dost dobře. Jenže otec začal pít a nakonec jsme neměli ani na ty nejnutnější věci. Byt se musel prodat a naši se rozvedli. Nakonec nám přišel domů exekutor, protože můj drahý tatínek ještě v době manželství stihl napáchat statisícové dluhy a dojela jsem na to já s mámou. Trvalo dvanáct let, než jsem se dokázala trochu vzpamatovat a vybojovala si nějakou úroveň.
Teď si žiju celkem dobře, mám vše co potřebuji, můj syn rovněž a můžeme si tu a tam vyhodit z kopýtka.
Zapřísáhla jsem se, že nikdy svého syna nijak neohrozím. Udělám všechno proto, aby mu nikdy nic nechybělo a aby se za mě nemusel stydět.
Ještě nedávno jsem si myslela, že když jednou za měsíc vyrazím s kamarádem na pivo, tak je to v pohodě. Vždyť co je na tom, sednout si k pivku a pokecat? Potíž je v tom, že jakmile si dám jedno pivo, už se vezu. Minulý týden se to všechno zvrhlo. S kamarádem jsem měla brigádu a už během práce jsme do sebe lili víno (prcek byl na celý víkend u babičky). Pili jsme to jako vodu a večer jsme zašli i na pivo. A večer, když už jsem byla doma s přítelem se to podělalo. Strašně mě naštval a já vyrazila do města a s kamarádem jsme řádili až do rána.
Když jsem přišla domů, přítel byl nevěřitelně naštvanej. Skoro jsme se rozešli.
Ale když jsem začala střízlivět, začala jsem přemýšlet, co se vlastně předchozí den stalo a došlo mi, že přítel má právo se zlobit. Chovala jsem se jako šílená kráva, co by zasloužila pár facek.
Příteli jsem se upřímně omluvila a konečně jsem si uvědomila, že mám problém. Najednou mi došlo, že si v týdnu často dávám večer pivo a o víkendu piju po večerech víno. Dělala jsem to tak přirozeně, že mi vůbec nedošlo, že to není v pořádku. Minulý víkend mě opravdu probral a já začala vzpomínat například na to, jak mi namol opilej otec se škytáním vysvětloval, že nemůžu jet na školní výlet, protože nejsou peníze.
Pořád si hlídám, abych byla dobrá máma, aby můj syn měl vše co potřebuje, zdravě jedl, dostatečně se hýbal... Snažím se s ním učit co ho zajímá, zvládám i jeho divoké koncerty hry na flétnu, plánuju mu výlety... Myslela jsem, že dělám všechno nejlepší, co můžu a najednou jsem zjistila, že se ze mě pomalinku stává můj otec. A to je osoba, kterou z hloubi duše nenávidím.
A tak jsem se rozhodla úplně seknout s pitím. Měla jsem obavy z toho, že na to budu sama, ale musím říct, že jsem dost překvapená z reakce okolí. Kamarád, se kterým jsem vždycky pila to vzal v pohodě. Měla jsem strach, že se mi vysměje, ale to se nestalo.
Měla jsem obavu z pátečního večera. Jela jsem s prckem za tchyní a s tou si vždycky dáme víno, když Bobek usne. Nemluvě o tom, že vždycky přijde nějaká návštěva, která se protáhne třeba do noci. Říkala jsem si, že pokud to nevdržím a napiju se alkoholu, je to znamení, že už jsem v hajzlu a bez odborné pomoci to nezvládnu.
Koupila jsem si limonádu a všichni se divili, proč nechci víno. Vysvětlila jsem, co se stalo a že se mi alkohol vymyká z ruky a tak chci přestat dřív, než bude pozdě. Všichni mě podpořili a já ten večer zvládla. Ze začátku jsem byla fakt nervózní, ale kolem deváté jsme se zabrali do hry Krycí jména a já byla ráda, že mám jako jediná čistou hlavu, protože je to hra hodně na přemýšlení.
Nechci, aby se ze mě stala ubožačka, co se klepe a počítá drobné, aby měla na krabičák. Minulý týden jsem měla možnost si samu sebe pořádně prohlídnout a to, co jsem viděla, se mi ani trochu nelíbilo.

Bacha, MaaMa jede!

21. května 2017 v 9:43 | MaaMa |  Deník
Před měsícem jsem nastoupila do autoškoly. Kdyby mi někdo před třemi roky řekl, že budu dělat papíry na auto, tak se mu vysměju do obličeje. Nikdy v životě mě totiž nenapadlo, že bych mohla řídit. Nikdy jsem auto nechtěla a navíc jsem se řízení šíleně bála. Měla jsem za to, že jsem jeden člověk z milionu, co se prostě řídit nenaučí. Myslela jsem si totiž, že jsem po mámě. Ta dělala řidičák asi před patnácti lety. No... Nemá ho. Vymetala škarpy, obrubníky i protisměr, prostě všechno. Nedokázala absolutně udržet auto tam, kde měla. Instruktor, který byl vždy trpělivý a milý málem vylítl z kůže a když pohár jeho trpělivosti přetekl, z jeho očí se začala řinout směs slz zoufalství, vzteku i beznaděje. A mámu jednoduše z autoškoly vyhodil, protože jinak by asi skončil někde v blázinci. No.... spíš mrtvej, vzhledem k tomu, že máma permanentně najížděla do protisměru. A do stromů, značek a tak...
Možná proto jsem byla přesvědčená, že v mém případě nemá cenu autoškolu ani zkoušet.
Jenže lítat do práce, po nákupech a kolem dítěte v dnešní době bez auta, to prostě nejde. Musela jsem se tedy překonat a nastoupit do autoškoly.
Před dvěma lety jsem si na internetu našla autoškolu a nastoupila. Byla to totální katastrofa. Instruktor byl debil, který se jen rozčiloval a nic mě nenaučil. Vůbec jsem nevěděla, co za tím volantem dělám a vzhledem k tomu, že instruktor na mě neustále řval, že jsem úplná kráva, tak jsem pochopitelně dělala jeden kiks za druhým. Nedala jsem to. Prostě jsem se na to vykašlala. Stejně jako všichni ostatní.... A jen tak mimochodem- dnes už tento pán autoškolu nedělá, měl totiž pěkný průser kvůli svému chování.
Tato zkušenost mě na chvilku absolutně odradila. Byla jsem rozhodnutá, že prostě řídit nebudu a basta! Jenže.... Prcek jde do školy, bude se potřebovat dostávat na kroužky, já chci jinou práci, ale bez auta to je neproviditelné. Přítel je často pracovně v zahraničí a já pak všechno tahám v rukou a neustále musím kontrolovat čas, aby mi náhodou neujel bus. Prostě, chtě nechtě, musím se naučit řídit.
A tak jsem si pořádně oťukla všechny autoškoly v okolí, abych měla jistotu, že budu mít dobrého a trpělivého instruktora. Rozhodla jsem se, že už si nenechám nadávat. Když platím takové peníze, chci prvotřídní péči.
Povedlo se. Po malém pátrání jsem narazila na absolutně skvělou autoškolu.
Teorie je zábavná a hodně mi dává. Pamatuji si vše a baví mě to. To se mi u první autoškoly nestalo- ta nám instruktor ukázal, jak vypadá volant a to je prakticky všechno- ano, to myslím vážně.
Když jsem byla na trenažeru, instruktor mi vysvětlil co přesně po mně chce a proč musím udělat to a to, abych pochopila, jak vlastně to auto funguje. A šlo mi to. První co jsem od instruktora slyšela bylo: "U vás se toho nebojím, vy se to naučíte bez problému."
Když jsem šla na první jízdy, chtělo se mi zvracet, podlamovala se mi kolena a ruce se mi klepaly jako zapřísáhlému alkoholikovi, který se nemůže dočkat prvního raního panáčka. Instruktor mi nejdřív ukázal povinnnou výbavu, pneumatiky a motor. To mi ten pablb z první autoškoly nikdy neukázal.
Pak jsme sedli do auta a jeli. Úplně v pohodě. Instruktor mi všechno vysvětlil- co, jak i proč. A v průběhu jízdy mi vysvětloval, jak se zachovat v takové či oné situaci. Najednou jsem zjistila, že řízení vůbec není tak těžké, jak jsem si myslela. Řazení mi jde v pohodě, dokážu si bez problému ohlídat zadek i celé okolí a úplně v klidu dokážu s instruktorem skoro celou dobu žvanit. Víte, když jsem dělala tu první autoškolu, byla jsem natolik vystresovaná, že jsem nebyla schopná sledovat ani značky. Vážně. Byla jsem úplně mimo.
S touto autoškolou mi řízení přijde naprosto přirozené a dokonce mě i baví.
Druhé jízdy byly ještě lepší.
Pak to bylo malinko horší, protože už jsme jeli do hustějšího provozu a já jsem se bála. Na mém řízení to bylo znát. A navíc se mi stalo pár blbých situací. Chvilku jsem měla pocit, že se snad autoškola domluvila s cyklisty, traktory, kamiony a roztřesenými babkami, aby mi záměrně skákali do cesty. Ale pokud jde o ty blbé situace, jsem moc ráda, že se to stalo. Teď díky tomu vím, jak mám v budoucnu reagovat.
Bohužel se ale mé jízdy neoběšly bez jednoho úmrtí...
Víte, u nás je zcela běžné, že v květnu zničeho nic začne chumelit a hned na to se prudce oteplí, sníh začne tát a všude je bláto. Asi dvě stě metrů přede mnou vyjížděl z pole zablácený traktor a odpadával z něj bordel. Prostě kusy hlíny, nevěnovala jsem tomu tedy pozornost. Jenže tu auto najednou trochu poskočilo, instruktor se na mě podíval a zcela klidným hlasem mi řekl: "To byl ježek."
Ou!
To jsem fakt nechtěla. Příště budu kontrolovat každý kousíček bordelu na silnici, aby nepřišlo k úrazu další nevinné zvíře.

Jinak s autoškolou jsem vážně spokojená. Instruktor trvá na dodržování předpisů a učí mě prostě všechno. S první autoškolou jsem neuměla ani couvat. Tam jsem jen zařadila zpátečku a ten koblih si to odřídil sám. Nemluvě o tom, že když jsem vjížděla do obce a začala zpomalovat, abych jela do padesáti, tak ně mě ten vůl řval: "Kurva máte to volný, tak na to šlápněte!" Prostě debil.
Teď nemám obavy, že bych autoškolu nezvládla. Cca za dva týdny budu dělat zkoušky a myslím, že můžu být úplně v klidu :) Už pomalu objíždíme bazary a vybíráme auto. Zatím vede Citroen C3 a VW Bora.

Kam dál