Zítra to roztočíme, srá.... drahoušci

Čtvrtek v 20:52 | MaaMa |  Deník
Na začátku roku jsme se stěhovali do nového krásného bytu. Jde o malou bytovku se zahradou a malým parkovištěm. Nejen že byt je celý zrekonstruovaný, zahrada je pro dítě skvělá, ale navíc máme sousedy s malými dětmi. To je ale výhra, říkala jsem si... Jo, byla jsem naivní. Ukázalo se totiž, že sousedi pod námi jsou neuvěřitelně nervní idioti, co kradou a dělají bordel. Super.
Magorismus sousedů se začal projevovat neustálým boucháním. Stačí jen televize puštěná trochu hlasitěji a už bouchají jako smyslů zbavení. Když si pustím hudbu, už bouchají. Jsem dost ohleduplný člověk (pokud si jiný můj ohled zaslouží), takže hudbu nepouštím nahlas. Vlastně nechápu, jak to dole můžou slyšet, protože já když odejdu z obýváku do kuchyně, už hudba dobře slyšet není. Přijde mi nepochopitelné, že kvůli tomu třískají koštětem do stropu.
Když si Bobek hraje na zemi s autíčky, hned začnou vyvádět.
Myslím, že moji drazí sousedé by byli nejraději, kdybychom se doma vznášeli, aby měli dole klídek.
Nechápu to, jsou to mladí lidé, jako my, mají děti, jako my. Tak nějak jsem čekala, že spolu budeme vycházet.
Ustavičným boucháním dosáhli jedině toho, že teď jsem méně ohleduplná a hudbu si klidně víc nahlas pustím, ale samozřejmě ne tak, aby se barák otřásal v základech.
Rozhodla jsem se, že je budu prostě ignorovat. Pokud z nějakého důvodu potřebují klid, tak se mají sebrat, zazvonit na mě a SLUŠNĚ mě požádat. A bylo by po problému. Normálně bychom se dohodli.

Jenže místo domluvy nám drazí sousedé začali kramařit ve sklepě. Náš sklep totiž nemá zámek. Nějak jsme to neřešili, protože máme společnou chodbu pouze se sousedy pod námi a nikdy by nás nenapadlo, že by si tohle dovolili.
No, teď už to řešíme, protože jsme zjistili, že drazí sousedé nám prohrabávají věci a dokonce kradou. Tak to už je moc.
Volali jsme naší domácí a ta hned věděla, o koho jde- už na ně musela několikrát naběhnout.

Jelikož já jsem horká hlava, rozhodla jsem se, že to sousedům vrátím pěkně z ostra. Chtěla jsem je vyprovokovat, aby přišli za mnou nahoru, abych je mohla seřvat. Víte, když na ně zaklepete, oni vám neotevřou, takže jsem neměla na výběr. Poslala jsem Boba s Bobkem na výlet a rozhodla jsem se, že doma udělám generální úklid. A bez čeho se nedá uklízet? Bez hudby přece! A aby mi práce šla pořádně od ruky, chce to pořádně pohulit. Normálně bych si pustila třeba Dymytry, Traktor nebo Debill Heads, ale protože jsem chtěla potěšit ty kretény pod námi, rozhodla jsem se pro Morčata na útěku.

Bouchání začalo během pěti vteřin. Mlátili jako šílení, zřejmě tím koštětem, co nám ukradli ze sklepa. Vydrželi dvacet minut poslouchat: "....počkej si až bude srát, počkej si až bude srát, počkej si až bude srát, nasyp jí do hajzlu raky..." nebo: "Z okna koukám, jen si broukám, přitom pšoukám. Jsem hrdý, na svoje prdy..." anebo: "Kafe mi sladíš medem, mlátíš mě hajzlštětkou, pícháš mi se sousedem a taky se sousedkou...."

Netrvalo dlouho a zdola byl slyšet hysterický křik, který mi vykouzlil škodolibý úsměv na tváři. Vypadala jsem jako ten recepční v Sám doma II, když zjistil, že Kevin používá kradenou kreditní kartu. Sousedka to evidentně psychicky nezvládala. Už už jsem čekala, že na mě vlítnou, ale bohužel. Raději naskákali do auta a odjeli na celý den pryč.
Nu což, aspoň jsem měla perfektně uklizeno.

Kromě toho, že sousedi neotevírají, když na ně zazvoníte, kradou a mlátěj do stropu, jsou navíc ještě neuvěřitelný prasata. Jednou za měsíc mají uklidit barák- to fakt nehrozí. Kočárek je celej politej a plnej rozdrobených piškotů a rohlíků. Nezakrývají své pískoviště, takže se tam kočky z okolí naučily chodit chcát a srát a oni pak nechají děti, aby si v tom hrály. Pecka.

Už jsem na ně fakt naštvaná, takže jsem se rozhodla- PRYČ S OHLEDY! Nechávám Bobka řádit s autama i skákat po celém bytě, pouštíme si muziku jak je nám libo a pobyt nad hysterákama si užíváme. V sobotu vezu Bobka k babičce. Přijede mi kamarád, aby mi pomohl vymalovat obývák. K takovému malování samozřejmě patří hudba a otevřená okna. Nemluvě o tom, že když se mi dva sejdem, neobejde se to bez kapky alkoholu. Myslím, že bych měla sousedům hodit preventivně Lexaurin do schránky.
 

Už je to školák

22. dubna 2017 v 18:24 | MaaMa |  Kouzla mateřství
Před několika dny jsem byla se synem na zápisu do školy. Byla jsem z toho nervózní, protože v mých očích je Bobek pořád ještě to díťátko, co po pádu bulí, pije mléko a nepožvejká řízek. Měla jsem obavu z toho, že přijdeme k zápisu, Bobek se mi schová za zadel, začne natahovat a ze zápisu nic nebude. Ale to se ovšem nestalo. Zápis do školy byl formou pohádkové cesty a tak syn musel najít cestu labyrintem, poznat písmena, zasadit květiny, ozdobit dort pro princeznu, namalovat princezně obrázek a pak pomoct princi dostat se do věže a probudit Růženku. Musel Růžence uvázat stužku na zápěstí a ve finále říct básničku. Bylo to fakt super, lepší než školní besídka. Řeknu vám, jak to probíhalo.

Bobka si hned odchytla paní učitelka a odvedla ho, aby plnil úkoly, zatím co mě si odchytla druhá paní učitelka, abychom vyplnily potřebné papíry. Bobek dostal na papíře vytištěné bludiště, ve kterém měl najít cestu k Růžence. Měl to hned a levou zadní. Pak měl vymalovat obrázek květin. Paní učitelka mu nabídla růžovou, fialovou, červenou a žlutou barvu a poprosila ho, aby si vybral a vymaloval květinu. Bobek na to koukal a nakonec se natáhl pro bokem odložené pastelky a vzal si zelenou.
"Teda, ještě nikdo si tady nevzal zelenou barvu. Copak ty znáš nějakou zelenou kytičku?" zeptala se paní učitelka. Můj syn se na ni podíval a zcela suverénně jí odpověděl: "Dyť maj stonek, ne?"
A tak vymaloval květinám stonky a bylo hotovo. Pak měl zasadit květiny a poznávat barvy- absolutně bez problému. Pak ho paní učitelka vzala ke stolu, kde byly vystříhané písmenka.
"Poznáš nějaké písmenko?" ptala se paní učitelka.
"To je S, to je N, to je A, to je R....." syn vyjmenoval téměř všechna písmenka a paní učitelka (a já rovněž) zjevně učůrávala blahem.
Pak se přešlo k dortu z polystyrénu, u kterého byly dřevěné kostky různých tvarů. Těmi měl syn nazdobit dort a říkat, co za tvar má v ruce. Jenže paní učitelka chtěla, aby jí řekl, co je trojúhelník, co je obdelník, kolečko a tak. Fakt nečekala, že můj syn jí vyjmenuje krychle, kvádry a ovály. A když držela v ruce kuličku a tvrdila, že je to kolečko, syn jí drze odpověděl: "Ach jo... Paní učitelko... Kolečko, je placatý, tohle je koule."
"Tohle jsem ještě neviděla." vydechla učitelka a vedla syna k dalšímu úkolu.
Konečně došli k věži, ve které spala Růženka.
"Víš, jak se dá princezna probudit?" ptala se učitelka Bobka.
Bobek se začal culit a červenat a povídá: "Pusou" :)
A tak princ, který syna během celé pohádkové cesty doprovázel, šel do věže a probudil Růženku. Můj syn dostak od paní učitelky růžovou stuhu, kterou měl Růžence uvázat na zápěstí.

SAKRA! Pořád jsem myslela na to, že musím Bobka naučit zavazovat tkaničky, ale prostě jsem to zazdila. Totálně!

Ale co, je to první věc, co neumí, než půjde do školy, natrénujeme to. Ale kdepak...
Bobek vzal stužku, trochu váhavě si ji prohlídnul a pak? Ji prostě zavázal. Koukala jsem na to, jak tele na nový vrata. Kde se to sakra naučil? Když jsem se ho později ptala, odpověděl jednoznačně: "Nevim."

Nakonec odvedl Růženku k rodičům a měl ještě říct básničku. Opět jsem si vduchu začala nadávat. Vůbec mě nenapadlo ho naučit nějakou básničku, protože ho učím spíš strkat nádobí do myčky a uklízet po sobě...
Ale co, Bobek zfleku spustil básničku a já koukala s otevřenou pusou.

Jasně že byl přijat absolutně bez váhání. Jsem na něj neuvěřitelně pyšná.

Díky zápisu jsem si uvědomila, jak strašně moc syna podceňuju. Pořád ho vnímám jako to malé prdítko, které potřebuje permanentní péči. Ale ono už to tak není. Je to velký kluk, který už si vybírá tašku do školy, leze po skalách, pomáhá mi s úklidem a dokonce vaří. Sám se osprchuje a převlékne a je na něm vidět, jak mu hlavinka šrotuje, jak přemýšlí...

Miluje výlety po rozhlednách, s každým se spřátelí, miluje moji muziku a fascinuje ho vaření.
Fakt jsem nadšená z toho, že můj prcek zbožňuje Dymytry, Komunál, Škwory, DeBill Heads.... Já vyrostla na tvrdší muzice a jsem happy z toho, že Bobek se mnou tuto vášeň sdílí. Fakt je bomba sledovat, když si prcek hraje a do toho zpívá: "Tichej hlas pavoučí sítě splétá perutí krkavčí...." To je prostě bomba, pohled pro Bohy!
Za sedm let mi začnu pouštět i Morčata na útěku a Fousatýho hada :D

A dokonce jeho vášeň pro vaření je neskutečná. Hrozně rád se dívá na Teď vaří šéf a když jdu vařit, tak se hrne ke mně do kuchyně. Tuhle jsme dělali domácí knedlíky, včera zrovna jsme dělali domácí tagliatelle a prcek je úplně nadšenej. Seká, krájí, míchá, hněte... Všechno, co jen jde.

Dívám se na něj a najednou mi dochází, jak je velký. Já pořád měla za to, že to je prostě ťunťa a musím mu pořád stát za zadkem. Konečně jsem si uvědomila, že už to není to mimčo a že ho musím nechat, ať si v některých věcech poradí sám a že se nemusím bát mu vrazit do ruky.... Co já vím, třeba nůž.

Sakra, je mu jen šest a už mi pomalinku začíná unikat. Co budu dělat za deset let?

Potěšující je ale to, že v něm vidím kousek sebe sama- jako malá jsem byla mimořádně talentované dítě, ale protože fotr byl (a pořád je) kretén, skončila jsem nakonec ve fabrikce a bez splněných snů o studiu a zaměstnání designérky. Ale já nejsem neschopná a můj přítel není kretén. My nikdy nepošlapeme prckovi jeho sny a vždycky ho budeme podporovat. Vidím na něm, jaký má talent a i učitelky ve školce mi říkají, že je můj syn jiný než ostatní děti. A my ho budeme podporavat jak jen budeme moct.

Hnědá velryba

19. dubna 2017 v 21:21 | MaaMa |  Perly pana Bobka
Dneska jsem si projížděla nějaké stránky o hře Modrá velryba. V podstatě jsem přesvědčená, že to je Hoax, ale prostě mě to zaujalo, tak jsem si o tom četla.
V Reflexu jsem narazila na zajímavý článek. V domnění, že Bobek spí, jsem příteli přečetla kousek z článku, který mě rozesmál:

"A proto jsem se rozhodl založit vlastní hru. Bude se jmenovat Hnědá velryba. Princip je podobný jako u Modré velryby. Zaregistrujete se na nejmenovaném webu jako hráč, a začnete dostávat od neviditelného operátora pokyny, co máte dělat. Náročnost úkolů se postupně zvyšuje, až dojdete k tomu nejtěžšímu, poslednímu. To vás neviditelný operátor vyzve, abyste si k postupu do dalšího levelu hry vylízali p***l."

Přítel se usmál a povídá: "Ještě že to neslyšel Bobek."

Jenže najednou se ozvalo z pokojíčku: "Jáááá toooo slyyyyšeeeeel!" :)

Já: "Tak to hlavně neříkej ve školce!!!!"

Bobek: "Jasně, mamko!"

Jo, je mi to jasný....

 


Zoubková víla

13. dubna 2017 v 9:37 | MaaMa |  Kouzla mateřství
Být rodičem kromě jiného znamená, že musíte mít odpověď na všechno. Nejen že musíte vědět, jakou rychlostí se točí tornádo (50- 100 m/s) nebo kolik na světě existuje druhů pavouků (více než 46 tisíc). Musíte mít taky dokonale připravené lži historky na témata jako jsou:
- Ježíšek a jak je možné že dokáže obdarovat všechny děti a kde bere prachy.
- Čerti a kde je peklo, co se tam dělá a kdo tam skončí.
- Nebe a andělé aneb co se stane s lidmi když umřou a jak se z člověka stane anděl (s touhle otázkou mě prcek fakt dostal).
- Zoubková víla a popis jejích pracovních povinností a vysvětlení jejich kouzel.

Zrovna včera prckovi vypadl zub a tak jsme se připravovali na příchod víly Zubničky. Dala jsem mu zoubek do peněženky s tím, že ji dáme pod okraj polštáře, aby se Zubnička k peněžence snadno dostala. Syn trval na tom, že zoubek nepůjde do peněženky, ale na peněženku, aby se do něj víla do stala. A už to začalo.
Já: Neboj se, víla přece už má zkušenosti se sbíráním zoubků a ví, kde má zoubek dostat.
Syn: No jo, ale co když peněženku neotevze?
Já: Ale otevře neboj, vždyť otevírá každou noc spoustu peněženek, tak si určitě poradí.
Syn: A kolik peněženek otevírá???
Já: To nevím, to záleží na tom, kolika dětem ten den vypadly zoubky.
Syn: A kolika?
Já: Co kolika?
Syn: Kolika dětem dneska vypadly zoubky?
Já: To já přece nevím, jak bych to mohla vědět?
Syn: A jak to ví zoubková víla?
Začínám se potit a získávám čas odkašláním.
Já: No, to jí musím zatelefonovat, aby věděla, že k nám má přijít.
Syn: TY NA NI MÁŠ ČÍSLO?!
Já: Jasně, stejně jako na Ježíška a Mikuláše.

Ukládám syna ke spánku s peněženkou u polštáře. Podařilo se mi ho přimět k tomu, abychom dali zoubek do peněženky, ale pouze s podmínkou, že peněženka zůstane otevřená. Syn se prostě snažil Zubničce vše co nejvíc usnadnit. Dokonce chtěl nechat na noc otevřené okno, ale u nás v noci ještě mrzne, takže to nepřipadalo v úvahu.

Syn: Ale mamko, jak se k nám víla dostane!
Já: Má snad hůlku ne?
Syn: Ahá....

Syn nemohl usnout, protože "nenápadně" vykukoval k oknu, jestli víla náhodou už neletí. Když po hodině konečně usnul, pomalinku jsem se vplížila k jeho posteli, velice, VELICE OPATRNĚ jsem vzala peněženku a "nenápadně" rychle odcupitala do kuchyně, kde jsem zoubek vyměnila za stovku. Pak jsem se pomalinku připlazila zpět do dětského pokoje a opatrně uložila peněženku zpět na místo.

Když jsem ráno připravovala snídani, už jsem slyšela, jak na mě syn nadšeně volá z pokoje, že zoubková víla přišla. Přiběhl ke mně a ukázal mi stovku, kterou dostal.
Začala jsem se strašně divit, proč je ta víla tak štědrá, když ten náš Bobek tak zlobí.
Už jsem si mnula ruce, jak mi ty lži o víle zubničce pěkně vyšly, když v tom...

Syn: "Mamko, ten zoubek zmizel!"
Já: "No jasně že zmizel, víla si ho vzala a za to ti dala penízky."
Syn: "Ale když mi vypadl zoubek u babičky, tak mi ten zoubek nechala."

SAKRA!!!!

Co na tohle říct?
Já: "Hele, běž se převlíct a u snídaně ti to vysvětlím."
Tak, mám asi pět minut na to, abych vymyslela uspokojivou lež. A povedlo se. Díky Bohu, že jsme se nedávno stěhovali do nového!!!

Já: "Víš, víla zubnička je zvědavá ženská a ona věděla, že jsme se přestěhovali. Tak ti zoubek nechala, aby si ho mohla vyzvednout později a podívat se, jaké je naše nové bydlení."

Prcek mi to spolkl i s navijákem a já se musela pyšně poplácat po rameni, že mi to tak pěkně vyšlo.

V dalších článcích se ještě vrátím k tomu, jak to u nás probíhá, když jde o čerty, Ježíška apod.

A taky jsem se rozhodla, že si na blogu udělám trochu pořádek- nový design, rubriky, menu... Nemám s tím moc zkušeností, takže to tu asi chvilku bude vypadat zvláštně, ale snad bude výsledek stát za to :)

Můj zmučený syn

26. března 2017 v 11:55 | MaaMa |  Kouzla mateřství
Když mi jeden strašně protivný člověk napsal, že být mým dítětem musí být peklo na zemi, jen jsem nad tím mávla rukou a nechala jsem to být. Pak jsem nad tím ještě přemýšlela a řekla jsem si, že bych na komentář přece jen mohla zareagovat, protože z toho může vzniknout celkem vtipný článek.
Rozhodla jsem se tedy napsat článek o tom, jak vypadají naše běžné dny se synem, abych vás opravdu ubezpečila o tom, že jsem příšerná matka a dítě u mě trpí tolik, že by mi ho měli odebrat.

Všední den
Ráno vstávám v pět, jdu si uvařit kafe a připravit snídani pro syna- uvařím mu čaj a připravím jogurt, cereálie, vafle nebo toasty. Vždy mu k tomu přiložím nějaké ovoce. Když syn vstane, tak strašně brečí, protože by raději jedl koblihu politou barevnou sračkou a pořádně nacpanou nugátem. Během snídaně tedy strašně bojujeme a když to do něj konečně nacpu, pošlu ho, aby se šel vyčůrat, umýt a vyčistit zuby. Syn přitom křičí na celé kolo, že ho komanduju a omezuju v duševním růstu, když mu říkám, co má dělat. Pak se oblékne a jdeme do školky.
Ve školce je syn štěstím bez sebe, že se alespoň na chvilku zbaví té svojí příšerné matky a tak, když jdu do práce, rychle běží k oknu aby na mě zavolal, že už se nikdy nemám vracet.
Po práci syna vyzvedávám. Když je hezky, dám mu připravenou svačinu v podobě nějakého tmavého pečiva, šunky, zeleniny, tvarohu.... Syn samozřejmě stašně brečí, že chce smažák a hranolky a tak zase musíme bojovat.
Pak jdeme na hřiště. Musím tam syna táhnout násilím, protože on nechce chodit ven a být s dětmi. Radši chce být doma u počítače, tabletu a televize a cpát přitom do sebe křupky. Já ho nutím aby byl na hřišti celý den. Když se přijde večer domů, udělám mu večeři například v podobě rýže s dušeným masem a zeleninou a syn opět strašně naříká, protože by si raději dal párek v rohlíku.
Pak se jde koupat a po koupání si obvykle zahrajeme nějakou hru (Labyrint, Pravda nebo lež, Černý Petr, Dostihy....). Když je doma přítel, hraji si na rytíře nebo vojáky a syn při všechn těchto aktivitách ječí, že ho to štve. Před spaním mu čtu pohádky, ale je to bída, protože syn vždycky brečí, když musí poslouchat ty blbosti, co mu čtu.
Kolem osmé hodiny usíná s vědomím, že přežil další den s tou svou šílenou tyranskou matkou.

Víkend
Vstávám dřív, protože o víkendu vždycky připravuju snídani v podobě banánových palačinek, ovesných nebo jablečných lívanců. Občas vyšlehám tvaroh a zdobím ho ovocem a piškoty. Někdy do skleniček naskládám ovoce prokládané bílým jogurtem a jemně ozdobené medem. Když syn a přítel vstanou, obvykle hned začnou prskat, co to dělám za krávoviny, když by bylo daleko lepší, kdybych zašla do krámu pro buchty. Po snídani obvykle beru syna ven- hrajeme badminton, jdeme na hřiště, na procházku, kopeme si s míčem... Syn vždycky brečí, že jsem úplně blbá, že ho takhle nutím být venku a že ho to ničí. Když mám časově náročnější přípravu oběda, jde se synem ven přítel a syn samozřejmě taky vyvádí, protože je to prostě mučení, chodit ven a hrát si. A když to vyjde, chodíme všichni spolu třeba na minigolf nebo lezeckou stěnu a syn prolévá hektolitry slz zoufalství.
Společně všichni poobědváme něco zdravého, pak uklidím, déme si kávu a vyrážíme někam na výlet. Jsme venku až do večera, chodíme na různá hřiště, navštěvujeme ZOO, muzea, výstavy, různé akce pro děti a taky různé památky. Syn je z toho absolutně zničený, protože ho nic z toho nezajímá. Navíc má sebou svačinu v podobě ovoce a cereálního toastu a to je pro něj peklo, protože je přece daleko snadnější mu koupit párek v rohlíku.
Večer jezdíme domů všichni naštvaní, sníme odpornou zdravou večeři a pak nastává každodenní koloběh koupání, her a čtení před spaním. A pak syn tráví noci tichým pláčem do polštáře, protože je strašně utrápený a nešťastný...

Tak, teď všichni vidíte, jak strašně zničené je to mé dítě. Mučíme ho den za dnem a sledujeme, jak chřadne. Prostě nechceme aby kvetl díky sezení u počítače a ládování hranolek. Jsme prostě rádi za to, že ho trápíme zdravým jídlem, pohybem a péčí.
Ještě nějaké připomínky?

Milane...

24. března 2017 v 21:59 | MaaMa |  Deník
... Jsem celkem přátelský člověk. Kritika mi nevadí, ale vaše osoba na mě působí absolutně odpudivě. Nicméně jsem se vámi nijak nezabývala. Moji mámu ale urážet nebudete. Je evidentní, že tento blog se vám absolutně nelíbí. Tak si laskavě najděte blog, který vás baví a neotravujte se tady. Ještě nikdy jsem nezablokovala žádného návštěvníka, ale vy jste překročil meze. Takže je překročím i já: Jste neuvěřitelně arogantní tupec, který si myslí, že sežral všechnu moudrost světa. Neakceptujete názory jiných a jste útočný a odsuzujete věci, kterým nerozumíte. Pokud vám například ezoterika nic neříká, tak raději mlčte, protože jinak vypadáte jako debil. Buďte tak laskav a běžte si své mindráky hojit jinam.

Absolvovala jsem čištění torzních polí

22. března 2017 v 21:25 | MaaMa |  Deník
Před několika týdny jsem prošla čištěním torzních polí. Jak někteří z vás již vědí, moje mamka je léčitelka, takže jsem vyrostla v prostředí duchovna, esoteriky, bylinek, kyvadel a karet. Mám spoustu příhod s duchy, bytostmi všeho druhu a dokonce jsem měla čest (i když ne přímo) s paní Smrtí.
Když mamka dostala certifikát na čištění torzních polí, rozhodla jsem se, že si to nechám udělat. Upřímně jsem tomu asi moc nevěřila, ale řekla jsem si, že když už nic, tak mi to určitě neublíží.
A co to vlastně čištění torzních polí je? Nemám páru... Máma mi to vysvětlovala, ale já jsem to absolutně nepobrala. Jediné, co jsem z toho pochytila je, že člověk na sobě může nést různá prokletí, křivdy a trápení. Může si je svým chováním způsobit sám nebo mohou být několik generací staré. Čakry, když správně fungují, vibrují na vysoké úrovní. Když jsou nízko, je to špatně a člověku se pak těžko žije.
Pokud jde o mě, měla jsem na hrbu silná prokletí a křivdy po mužské rodové linii. V podstatě je mi jasné, odkud vítr vane- předci mého otce byli velmi bohatí a zároveň velmi chamtiví. A jejich chamtivost způsobila v otcově rodě mnoho neštěstí a křivd. Jejich rod byl velký, protože spoustu let se nenarodila jediná holka. Po osmdesáti letech samých chlapců jsem se narodila já a tím jsem jejich rodovou linii utnula. A aby toho nebylo málo, po mém narození se v rodině z otcovi strany rodily jen holky. Prostě totální likvidace jejich rodu. A protože jsem byla ta první, musela jsem to schytat. Z jejich chamtivosti na mě padla chudoba a bída. Opravdu jsem spoustu let platila dluhy, které jsem nezpůsobila a několik let jsem měla jen kousíček k životu na ulici.
Neměla jsem možnost si našetřit, vzít si hypotéku nebo třeba studovat. Když ještě byli moji rodiče manželé, otec všechno prochlastal, takže jsem nic neměla. A když se rozváděli, tak ten frajer ještě nadělal dluhy, které jsem s mamkou platila od svých sedmnácti. Nebylo to vůbec lehké.
Ale nešlo jen o peníze. V mém životě se často stávalo, že se kazilo všechno, co šlo. Nemluvě o tom, co se v poslední době stalo s mým vztahem. Opravdu už jsem měla našlápnuto k tomu, že odejdu se synem do azylového domu.
A pak mi mamka provedla čištění. A bylo to strašný. Zhruba deset dní jsem byla absolutně na dně, měla jsem depku a každý den jsem brečela. Vůbec jsem nevěděla, jak se uklidnit. Všechno mi lezlo krkem, byla jsem šíleně smutná a i naštvaná. Pořád jsem myslela na všechno špatné a tím, jak jsem si to neustále přehrávala v hlavě jsem všechno jenom zhoršovala.
Tohle se po čištění torzních polí stává- tělu se začne srovnávat energie neuvěřitelnou rychlostí a člověk může na nějakou dobu buď zblbnout nebo onemocnět.
U mě ten šílenej stav trval asi deset dní. A pak najednou, jako bych se probudila do jiného života.
Jednoho rána jsem se prostě probudila do jiného světa. Najednou jsem začala jinak myslet a začalo se mi dařit. Hodně jsem se zlepšila v práci, vydělám si teď víc peněz a celkově mi jde všechno lépe od ruky. Konečně mám možnost si udělat autoškolu a plní se mi sen o krásném bydlení. Všechno se neuvěřitelně rychle mění.
A můj vztah? Všechno je jinak. Najednou mi došlo, jak jsem byla neuvěřitelně pitomá. Ano, možná že přítel udělal chybu, ale jediné, co vím je, že si psal s nějakou slepicí, co ho uháněla. Nemám jediný hmatatelný důkaz o tom, že by s ní měl něco víc. Strašně moc věcí jsem si přibarvila, moje žárlivost mi totálně zatemnila mozek. Když si uvědomím, jak hystericky jsem se chovala, dost se divím, že to přítel vůbec vydržel a nevykašlal se na mě. Po vyčištění torzních polí jsem si uvědomila jednu zásadní věc- on se mnou být nemusí, není na mně závislý. Pokud by se naštval a odešel, bude v pohodě, bude moct zase víc jezdit na koncerty, kupovat si nové věci a bude v klidu. Ale já bych bez něj byla v prdeli. Já potřebuju jeho, ale on mě ne. Kdyby mě neměl rád, mohl by odejít a žil by si líp, ale on je se mnou. A nejen to. Najednou jsem si začala uvědomovat, kolik pro mě dělá věcí. Například i když jde na odpolední, tak stejně vstane brzy, aby mě a syna hodil do školky a do práce. Když se mi něco líbí nebo bych chtěla něco do domácnosti, vždycky mi to koupí. Bere mě se synem na výlety a do restaurací. Čte pohádky a hraje si. Kašle na svoje potřeby a dělá všechno proto, abych byla spokojená já. Jak je sakra možný že jsem to neviděla? Připadám si jako bych byla slepá. Je neuvěřitelný čeho všeho si teď všímám. I přítel si všiml mojí změny a zase nám to začalo skvěle klapat. A já jsem si konečně uvědomila, že mu věřím a že nemám důvod mu nevěřit. Kdyby mu na nás nezáleželo, nebyl by s námi a nemá zapotřebí dělat blbosti.
Ale nejde jen o vztah. Moje myšlení celkově se změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem měla veliké sklony ke kritice jiných lidí. Hodně jsem řešila co dělají ostatní. Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď mi najednou dochází, že jsem se zbytečně zatěžovala věcmi, které mě absolutně nemusí zajímat. Například to, že některé dítě ve školce neumí pozdravit. Dřív jsem si říkala, jak je jeho maminka neschopná, že ho nedokáže naučit takovou základní věc, ale teď mi najednou dochází, že mně do toho nic není a nemám právo kritizovat něčí výchovu. Najednou si víc všímám věcí, které se týkají mě a mojí rodiny a neřeším to, co pro mě není důležité.
Začíná se mi plnit sen o krásném bydlení. Jako malá jsem neměla moc hezké bydlení a vždycky mě to mrzelo. Styděla jsem se pozvat i kamarádky, protože u nás to byla fakt hrůza. Možná proto se teď tolik snažím udržovat domácnost čistou. A vzhledem k tomu, že jsem si nemohla splnit sen o práci designérky mám teď slkony neustále nějak vylepšovat domácnost. Vždy jsem měla velké plány a spoustu nápadů. Například jsem vždycky toužila po zeleně vymalované kuchyni s bylinkami na okně. A teď jsem od toho jen malinký kousíček. S domácí jsem si už vše domluvila a můžu se směle pustit do zkrášlování. Přítel mi postupně kupuje vše, co potřebuji k tomu, abych měla to, co jsem vždycky chtěla.
Jak je tohle možný?

Nechci ale tvrdit, že po čištění je člověk celej happy a že když vsadí sportku, tak jisto jistě vyhraje jackpot. S čištěním si člověk začne i víc uvědomovat sám sebe. Dneska v práci mi došlo, že nechcí být tím, čím jsem. Já prostě nechci být do konce života jen dělnice, co bouchá normy u lisu. Pořád jsem si říkala, že jsem mohla dopadnou hůř, co se zaměstnání týče a tak nějak jsem se sama sobě snažila namluvit, že tu práci mám ráda. Ale skutečnost je prostě úplně jiná, jen jsem si to nechtěla přiznat. Ale teď mi snad poprvé v životě došlo, že to nemusím dělat. Můžu si najít jinou práci a časem se vypracovat. Takové možnosti jsem si dřív vůbec nepřipouštěla. Jak je možný, že mě nikdy nenapadlo, že nemusím skončit jen jako dělnice?

A moje zdraví se taky úplně změnilo. Už skoro dva roky jsem na hormonální léčbě. Nebudu moc rozepisovat o co jde. Snad jen, že tyhle problémy mi způsobily, že jsem občas byla absolutně vyřazená z běžného života. Nemohla jsem ani na procházku, natož do práce. Když se mi občas stalo, že jsem onemocněla (třeba chřipkou) a dostala jsem horečky, vždycky jsem se přinutila kvůli synovi vstát a řádně se o něj starat. Ale tyhle problémy mě přikovaly k posteli a já nebyla schopná opravdu ničeho Prostě jsem nemohla ani vstát z postele a odejít z domu už vůbec ne a to ne jen kvůli nesnesitelným bolestem.
A měsíc po čištění torzních polí? Nejen že se mi hormony samy srovnaly, ale dokonce se zdá, že zase budu moct mít děti :) Jak je tohle možný? Doktor sám už nevěděl co se mnou a snažil se mi pomoct alespoň silnými léky na bolest. A teď? Všechno se dává do pořádku a já se nestačím divit.

Uvidíme, co bude dál...

Mateřství (ne)jsou galeje

5. března 2017 v 8:29 | MaaMa |  Názory
V loňském roce jsem pomáhala jedné mamince s tím, že jsem jí vodila dcerku do školky. Říkala jsem si, že je to v pohodě, protože se jim právě narodilo miminko a vypravovat v zimě v šest ráno pětiletou slečnu a do toho kočárek a pak se trmácet autobusem, to fakt není žádný med.
Jenže netrvalo dlouho a mně došlo, že paní je prostě jen líná a že dost využívá lidi ve svím okolí, aby se dětí zbavila. To, jak se paní předvedla je fakt na přesdržku. Holčička chodila v šíleně vytahaném a nepěkném oblečení, permanentně zakopávala, protože nosila příliš velké boty a neustále byla cítit kouřem. Její drazí rodiče totiž neměli peníze na oblečení pro dítě, na boty a dokonce neměli ani na nájem, tak jim neustále někdo dupal na paty. Ale tihle drazí rodiče denně dohromady vykouří kolem osmdesáti cigaret, vypijí láhev rumu a několik piv. Jinými slovy nemají na nic peníze, ale utratit cca pět stovek denně na hulivo a chlast, to jim nevadí. Maminka vůbec nechodí s dětmi ven. Za nic na světě. Jen kouří a dým vyfukuje rovnou na děti. Paráda... Rodiče jsou tak strašně neschopní, že se nepřinutí ani k tomu, aby holku odvedli do školy. Takže se jim holka ve městě hned první týden školy ztratila. Maminka ji teď tedy odvádí i vyzvedává, ale vodí ji už na šestou a vyzvedává až ve čtyři. Proč? Pravděpodobně aby měla klid, protože do práce nechodí a doma se taky moc nepředře. A jak vyzvedává svou dceru ze školky? Vezme kočár, vyzvedne dcerku a stoupne si před krám. V jedné ruce pivo, v druhé cigáro, kočár před sebou a školačka u silnice.... Proč si takový lidi dělají děti? Když vidím, jak na to ti rodiče serou a jak dětem pěkně podkuřují, nejraději bych jim dala kopačku.
Tohle byl trochu extrémní případ. Tohle jsou opravdu líní a neschopní rodiče.
Ale je pravda, že líných maminek v dnešní době dost přibývá. Hodně si ve svém okolí všímám, že maminky, i když už nemají tolik práce jako dřív, v jednom kuse nestíhají a fňukají, že mateřství nezvládají.
V dnešní době máme komfort v podobě bodýček (Jen si zkuste uvazovat neforemnou košilku), jednorázových plen, hotových přesnídávek, vlhčených ubrousků a podobně. Nemluvě o tom, že máme normální sporák (žádná kamna), radiátory, mop a koště na podlahu.... A stejně je dneska spousta mamin, co prostě budou fňukat že nic nestíhají. Tohle prostě nepochopím.
Jedna moje známá například tráví čas s dítětem tak, že leží na gauči s ovladačem v ruce, dítě leží v křesle s tabletem v ruce a to je vše. Dítěti neudělá ani čaj, protože koupit pitíčko je snadnější- to nejsou moje slova, ale její. A pak přijde za mnou a povídá mi o tom, jak je ta péče o dítě strašně náročná. A největší pecka je ta, že ona má hlídání kdykoli si zapíská. Teda téměř kdykoli. Jednou se stalo, že musela být se svým synem dva dny po sobě a tehdy mi řekla: "Já tě stejně obdivuju, že to s malým takhle zvládáš. Já jsem s tím svým dva dny a už mi z toho hrabe." No, co na tohle říct?
Myslím, že problém je v tom, že moderní časopisy pro mamky dělají z mateřství i z těhotenství horor. Když jsem čekala syna, četla jsem tyto časopisy a říkala jsem si: "Sakra, do čeho jsem se to uvrtala?" Četla jsem hrůzostrašné příběhy o do krve rozdrásaných bradavkách, o bezesných nocích a bolehlavu od neustálého řevu dítěte. Četla jsem o tom, jak není možné, aby žena zvládla péči o dítě sama- údajně se do příchodu toho zvířete musí zapojit celá rodina a v ideálním případě by měla babička navařit jídlo na několik dní dopředu, protože maminka by to sama nezvládla. Byla jsem z toho zděšená a začala jsem se bát toho, že jsem si ukrojila příliš velké sousto.
A pak se bobek narodil. A odvezla jsem si ho domů. Přežila jsem to. Bez problémů. Najednou jsem zjistila, že časopisy pro nastávající i stávající maminky jsou plné hovadin a jen z dnešních žen dělají vyděšené klubka nervů, kterým všechno padá na hlavu. Syn se v noci budil, ale mně to nějak nevadilo. Věděla jsem, že když si pořizuju dítě, budu muset v noci často vstávat. Vždycky mi to přišlo normální a neměla jsem potřebu hroutit se z nedostatku spánku.
Další věc- děti řvou. Neumí mluvit a tak řvou když maj zaneřáděnou plínku, řvou když mají hlad, řvou když je bolí břicho, řvou když... řvou. Děti prostě řvou. A tohle je taky věc, kterou jsem tak nějak čekala, takže mě nějak extra nevyčerpávala. Coby matce mi tak nějak došlo, že když neumí mluvit, tak prostě bude řvát, dokud nepochopím co potřebuje a nedám mu to. Normální věc, žádnej horor. Nikdy jsem se kvůli pláči dítěte nijak nehroutila a netrpěla na migrény.
Časopisy mě zbytečně stresovaly a tak jsem je vyhodila. Nicméně možná právě díky těmto super radám, dneska matky tolik hysterčí.
Když člověk chce, zmákne s dítětem v pohodě uvařit i uklidit. A to i když zrovna řve kvůli kolikám nebo zubům, protože to je fakt zážitek :D
Taky mě šíleně vytáčí argument: "No, já ho musím posadit k televizi, jeho nebaví si se mnou hrát." Tuhle větu už jsem slyšela u spooooousty matek a vždycky bylo jasné, že ono to dítě by si i rádo pohrálo, ale pro rodiče je snadnější ho posadit k bedně a pak vymýšlet výmluvy. Děti mají jednu úžasnou vlastnost a to tu, že bezvýhradně milují svoje rodiče a to i v případě, že rodiče jsou idioti. A proto ty děti potřebují kontakt s rodiči, chtějí s nimi trávit čas. Ty děti nemají v krvi závislost na televizi a počítači. Ta v nich vzniká tehdy, když jim rodiče odmítají dát kousek svého času a pozornosti.
A tak přichází generace mladých lidí, kteří v jednom kuse čumí do tabletu, telefonu, počítače.... Generace lidí, co se neumí normálně bavit, ale jen chatují a lajkují koniny a místo užívání si například dovolené mají v palici jen to, že se musí vyfotit a plácnout to na Facebook. Tím nechci kritizovat moderní technologie, jen chci říct, že sice jsou dobrým sluhou, ale velmi zlým pánem.
Dnes je opravdu málo rodičů, co se dětem fakt věnují a ukazují jim možnosti života bez počítače a televize.

Ale co mě vytáčí nejvíc? Matky, co odmítají chodit do práce, protože mají děti. Taky mám ve svém okolí pár takových, co si neustále stěžují, že nemají dost peněz, ale přitom do práce nepůjdou za nic na světě. Argumentují totiž tím, že maminy nikdo zaměstnat nechce a že se nedá najít časově vyhovující zaměstnání, aby mohly děti vodit do školky a vyzvedávat. Jako sorry, ale když do mě kulí dospělá ženská, že si nedokáže kvůli dítěti najít práci... Je to prostě jen lenost. Já chápu, že záleží i na kraji, není všude tolik práce. Ale v našem kraje je víc práce, než lidí.
Já jsem chodila na brigády i při mateřské. Pomáhala jsem v noci v jednom pekařství. Občas se stalo, že jsem nespala třeba tři dny. Ale to fakt jen občas. Nicméně jsem musela fungovat. Když mi končila mateřská, sedla jsem k počítači, že se podívám po nějaké práci a za dva dny jsem nastoupila. A když jsem pak zaměstnání měnila, potřebovala jsem něco na zkrácený úvazek, abych mohla chodit na sedmou a končit nejpozději ve tři- kvůli synovi. A najít si práci nebyl vůbec žádný problém. Prostě člověk jen musí chtít.

Mě fakt nebaví tyhle maminy, které se pořád ze všeho hroutí a strááášně nemají čas. To přece ani není možné, vzhledem k tomu, jaký komfort dneska máme.

Ještě že znám i pár normálních mamin, co se o dítě starají naprosto přirozeně a nehroutí se z toho, že by třeba měly uvařit.

Takže ženský, vzapamatujte se! Než si pořídíte dítě, uvědomte si, že bude ječet, vztekat se, slintat, tahat za vlasy, budit se, budete mu muset vařit, měnit plíny, učit ho a věnovat se mu, aby se zdravě vyvíjel. A taky budete muset sladit práci a péči o dítě. Pokud máte pocit, že tohle je příliš mnoho povinností, tak se na plození potomků prostě vyserte.

Pamlsková vyhláška je super

18. února 2017 v 21:24 | MaaMa |  Názory
Dnes se mi dostala do rukou petice, pro zrušení pamlskové vyhlášky, která se nelíbí provozovatelům bufetů, ředitelům škol a dokonce i rodičům. Jako u bufetů samotných bych to pochopila, ale proč pamlsková vyhláška vadí rodičům?
Já jsem z této vyhlášky absolutně nadšená. Moji pravidelní čtenáři vědí, že se od mala potýkám s obezitou. A moc dobře vím, že je to hrozná věc a boj s ní rozhodně není snadný. A tak dělám všechno proto, aby můj syn jedl zdravě a měl dostatek pohybu. Ale brzy mi jeho strava začala dělat vrásky. Ano, sice ho teď hlídám, dávám mu dost zeleniny a ovoce a neučím ho na sladkosti, ale co až bude ve škole? Jak ho uhlídám? Nějakou korunu mu přece dát musím, ale prostě neuhlídám, co si za to koupí. A co si budeme nalhávat, i když je naučený na zdravou stravu, tak v tomhle věku si stejně raději koupí třeba čokoládu nebo hranolky, protože mu ještě nedochází, co to dělá se zdravím.
Strašně mi vadí, že na školách mají děti automaty na sladkosti, automaty na bagety plné sraček a automaty na sladké limonády. Jako proč? Sorry, ale ty děti si fakt neuvědomují, jak to škodí. Musíme si uvědomit, že byly časy, kdy byl mladý člověk s nadváhou totální exot. Dnes je tlusté ohromné procento lidí. Téměř každý má problém s váhou a lidí s morbidní obezitou neustále přibývá. Proč? Protože místo kvalitního jídla i raději koupíme bagetu z automatu nebo smažák v bulce z bufáče a pak to spláchneme kolou.
Lidi nadávají na to, že pamlsková vyhláška je omezuje. Jak? Tím že budou možnost být zdravější? Já nevím, ale připravit dětem zdravé jídlo do školy není takový problém a konec konců, jsem přesvědčená že i ty bufáče by si s tím nějak poradily, kdyby chtěly... A hlavně ať na mě nikdo nezkouší ty kecy o tom, že jíst zdravě je strááášně drahé. Ano, cereální chleba asi stojí víc než deset rohlíků, ale díky vyváženému složení zasytí na mnohem delší dobu. A ano, zelenina a ovoce jsou teď celkem drahé, ale člověk toho rozhodně nesní takové množství, aby kvůli tomu musel vyhlásit bankrot.
A upřímně si myslím, že na problematiku finanční náročnosti budou nejvíce poukazovat právě ti super rodiče, co denně vyhulí čtyřicet cigaret a vypijí deset piv.
Nechápu boje, proti této vyhlášce. Zdravé jídlo dětem by mělo být přirozené a nemělo by to být něco nepochopitelného.

Nechápu, proč si tolik lidí myslí, že se dítě musí cpát sladkostmi. Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, že máme doma asi pět kilo bonbonů, protože pokaždé, když přijde někdo na návštěvu, donese sladkosti. Syn má misku, ze které si může vzít bonbon, když má chuť. Což je asi pětkrát do měsíce, takže se u nás sladkosti neustále kupí. Prostě je nikdo nejí a já je vzždycky strčím dozadu do spíže a zapomenu na to. A nyní jsem prohlásila, že pokud někdo synovi přinese sladkosti, poletí i s nima. Proč sakra mají lidi potřebu děti cpát cukrem? Nebylo by lepší dětem přinést třeba jablíčka, jahody, ovocný tvaroh..... Pamlsková vyhláška je prostě super a já s ní absolutně souhlasím.
A argumenty jako, že tato vyhláška vyžene děti do supermarketů a McDonaldů? To je absolutně k smíchu. Myslím, že děti se naučí jíst zdravě, pokud je k tomu rodiče povedou. Ano, to jestli si děti budou nezdravé jídlo kompenzovat ve fast foodu, to už je věc rodičů, nikoli škol. Fakt jsem štěstím bez sebe, že se můj syn nedostane v prostorách školy k těm sračkám.

Za nevěru by se mělo mlátit rozžhaveným pohrabáčem po genitáliích...

5. února 2017 v 14:53 | MaaMa |  Deník
Předem bych chtěla upozornit, že jsem fakt nešťastná a nasraná, takže tento článek bude nadmíru vulgární. Pokud s tím nemáte problém, prosím, čtěte dál. Pokud ano, tak se třeba poserte anebo tenhle blog prostě zavřete.
Vy, kteří ke mně chodíte pravidelně, víte, že láska mého života ze mě udělala úplnou blbku, když mě začala podvádět s padesátiletou zkurvenou děvkou a to s největší pravděpodobností od začátku našeho vztahu.
Jo, od naší poslední hádky kvůli jeho nevěře uběhlo už pár měsíců a asi už bych s tím měla být tak nějak srovnaná. Ale to doprdele nejsem. Fakt, ani trochu. Naopak mě to každej den žere víc a víc.
Pořád se mi to všechno honí hlavou a jen se koušu do jazyka a kroutím si ruce za zády, abych svému drahému příteli nenapálila pěstí mezi oči a nezařvala na něj: "KURVA PROČ?!?!?!"
Pořád se sama sebe ptám, co jsem udělala špatně, že mě musel začít podvádět a to ještě ke všemu s bábou, co vypadá jako jeho matka. Starala jsem se o něj, podstrojovala mu, kouřila na požádání (jo, myslím ptáka!), vařila, pekla, uklízela.... On nemusel nic, já sama uklízela, vařila, prala.... I když jsem byla unavená, vždycky jsem pro něj měla nachystáno žrádlo až pod nos, napečeno něco dobrýho, vždycky měl nachystané čisté oblečení a doma uklizeno. Klapalo nám to doma, klapalo nám to v posteli, klapalo nám to jako rodině, tak proč kurva mi musel takhle podle vrazit kudlu do zad?
Když jsem se ho několikrát ptala, co mu na vztahu nevyhovuje, že musí takhle blbnout, nevycucala jsem z něj lautr nic.
Třikrát mi slíbil, že toho s ní nechá a já na ni pokaždé přišla znova. Fakt si myslí, že mu teď žeru, že si s ní už fakt nepíše a že ji nejezdí brousit?
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem dobrá ženská. Jasně, mám své mouchy jako každej na světě- nejsem moc hezká a jsem dost cholerická. Ale o rodinu se vždy postarám, umím uvařit i upéct, pohostit jeho drahou matku i zbytek rodiny. Řekněte mi, kolik mladejch holek se dneska umí postarat o domácnost? Musíte uznat, že zvládat péči o rodinu a domácnost a umět vařit v dnešní době rozhodně není žádná samozřejmost.
Ale co jsem v očích mého chlapa? Jen blbka, co ho doma čeká a ze který si může permanetně dělat prdel. Vážně. On se se mnou nedokáže normálně bavit. Mě má prostě jen tak pro prdel a všechny krásný slova si nechává pro tu svojí čubku. Jí vypisuje, jak je krásná, jak na ni má chuť..... Mě jednou za měsíc vyšuká aby se neřeklo. Nemilujeme se, prostě si jednou za měsíc zašukáme. To je celý. A mně už to pomalu začíná bejt odporný, nechce se mi do toho. Možná proto, že už ho asi fakt nemiluju a já si v posledních týdnech uvědomila, že já prostě nemůžu jenom tak vyšukávat. Mně to prostě nic nedá. Fakt.
Chtěla jsem mu oplatit stejnou mincí, ale prostě to nedokážu. Mohla bych, ale udělat druhému něco tak odpornýho, to prostě nejde... I když ten náš vztah stojí úplně za hovno, i když si mě neváží a i když totálně zničil moje sebevědomí a poslední zbytky víry v něco lepšího, nedokážu ho podvést. A kurva, tak moc bych chtěla. Třeba bych měla pocit zadostiučinění. I když asi ne.. Já nevím...
Když jsem začala uvožovat o tom, že svému drahému vrátím, co mi udělal, došlo mi, jak strašně hnusný to je.
Nevěra. Přísahám, že při vyslovení toho slova mě přepadají pocity na zvracení. Fakt je mi z toho doslova fyzicky špatně.
Chápete, že někdo ve vás věří, miluje vás a vy se prostě necháte někde na hajzlu vyšukat a pak s úsměvem přijdete k člověku, který by pro vás strčil prdel do ohně? Chápete, jak strašně odporný to je? Když člověk kterej vás miluje na vás doma čeká s večeří a pak po vás uklidí, abyste mohli odpočívat, zatímco vy máte ještě vodřený kolena od koberce svojí děvky nebo nějakýho svýho mrdáče? To je k zblití. Je k zblití, jak si lidi dnes neváží toho druhýho. Serou na lásku a přitom je to tak strašně vzácná věc...
Je nechutný to, jak si lidi jen lžou a vůbec si neváží toho druhýho. A je to smutný...
Jak to jen může někdo udělat? A ještě ke všemu ve fungujícím vztahu?
Ještě před rokem jsme se snažili o dítě a můj drahý mi sliboval svatbu. Teď nestojím ani o jedno. Rvala jsem se hormonama, který mi ničí tělo, jen abych mu mohla dát dítě a on zatím šuká zasranou zkurvenou padesátku?? Doprdele chápete to někdo?
Mám v sobě tolik vzteku a smutku a potřebovala bych to pořádně vyventilovat.
Chápete, obětovala jsem mu všechno. A co z toho? Nemám se kam vrátit, tak musím žít s někým, kdo mě jen sráží. Místo abych žila s milovaným partnerem, žiju s někým, kdo rozbil všechny moje sny, zničil všechny moje iluze a rozdupal na padrť moje sebevědomí.
Opravdu- už jsem se dostala do fáze, kdy z toho všeho začínám vinit sebe samu. Pořád si říkám, že jsem prostě dělala něco špatně, že si za to můžu sama a pořád si to všechno přehrávám a snažím se přijít na to, co přesně jsem udělala špatně.
A pak se podívám do zrcadla a vím, co je špatně. Já jsem prostě tak hnusná.... Já se už ani nedivím, že se mnou nechce spát, že o mě nestojí. Já jsem prostě fakt, fakt hnusná. Se šminkama to celkem jde, ale bez šminek nemůžu ani vylézt z baráku, jak se nesnáším...
Mám sto chutí na toho svýho dřeváka začít řvát, abych mu mohla vyječet, že prostě VŠECHNO zkurvil a je to zasranej ulhanej parchant, ale to mi zatím strach nedovolí. Ale jednou už mi fakt ujedou nervy a bude u nás sakra horko.
Všechno mě sere, šíleně.
Jak mám teďka fungovat? Když žiju s někým, kdo mi jen lže? S někým, koho pomalu začínám úplně nesnášet?

Kam dál