Začínám tomu rozumnět

Pondělí v 9:24 | MaaMa |  Deník
Vždycky jsem strašně odsuzovala nevěru. Přišla mi odporná a odsuzovala jsem každého, kdo na nevěru jen pomyslel. Myslela jsem si, že člověk, který se takové věci dopustí je prostě jen sobecký parchant, který si ničeho neváží.
V poslední době ale tohle moje přesvědčení začalo pokulhávat.
Asi před dvěma lety jsem náhodou narazila na přítelovu bokovku. Tehdy jsem z toho nedělala vědu. Jen si psali a já myslela, že když si o tom promluvíme, nechá toho. Jenže o pár měsíců později jsem přišla na to, že s ní neskončil. A co víc, že jejich nevinné psaní nabralo obrátky... Znovu jsme to řešili, tentokrát i s křikem. A o pár měsíců později znova a pak ještě dvakrát. Nakonec jsem to nevydržela, podívala jsem se do počítače a zjistila jsem, že si posílá erotické fotky s postarší dámou. Píše jí erotické zprávy, zatím co já na něj čekám v posteli. A nejen to. Zjistila jsem, že veškerý svůj volný čas věnuje seznamkám na internetu. I to by se dalo pochopit, kdyby si psal s krásnými, mladými ženami.... Jenže on vyhledává obézní babičky.
Asi před půl rokem byla situace natolik vyhrocená, že se přítel zapřísahal, že už nebude blbnout. A já mu věřila. Ale blbne pořád.
Já už asi nemám sílu to řešit. Už si začínám říkat, ať si dělá, co chce. Budu se držet toho, že máme krásné bydlení a že on je super táta. A budeme vedle sebe žít a jednou za měsíc se spolu vyspíme. A já budu zavírat oči před tím jeho problémem...
Jenže.... Já jsem taky jen člověk. A to, že mám vedle sebe neuvěřitelně přitažlivého chlapa, který o mě ani nezakopne mě ničí. Strašně mi chybí něčí blízkost. Potřebovala bych, aby na mě byl chvilku někdo hodný, aby mi třeba řekl, že mi to sluší.... Aby mě třeba vzal za ruku nebo tak. Strašně mi to chybí. A tak jsem rezignovala. A začala jsem taky chodit na seznamky. Nechci se samozřejmě s nikým stýkat, ale je fajn si s někým popovídat a vyslechnout si něco hezkého, i když je to jen virtuální iluze.
Co mi ale přidělává vrásky je fakt, že představa nevěry už mi není tak cizí. Mám pár kamarádů, co mě mají opravdu rádi a vůbec se nebrání nezávaznému flirtu. A já si říkám: Proč vlastně ne? Konečně by se ke mně někdo přitulil a byl na mě hodnej... Ale opravdu bych něco takového udělala? Nevím.... moje přesvědčení se začalo nějak rozpadat. Proč mám být ta pitomá husička, co čeká na pohlazení, když můj drahý těší jiné?
 

Zase zklamání?

18. června 2017 v 11:55 | MaaMa |  Deník
V poslední době jsem si libovala nad tím, jak je všechno skvělé. Ale začínám si tak nějak uvědomovat, že jsem si to možná jen namlouvala. Jsem v posledních dnech hrozně osamnělá a mám trochu depku. I když přiznávám, že mou depku pravděpodobně způsobil i fakt, že už několik týdnů nepiju. Asi jsem na alkoholu už fakt začínala být závislá a v posledních dnech mám fakt chuť se na abstinenci vykašlat. Ale pořád myslím na syna a říkám si, že mu tohle prostě neudělám.
A tak po večerech zaháním chuť na víno mlíkem.
Pokud jde o mé hubnutí, konečně jsem se dokopala k pravidelnému cvičení. Uvědomila jsem si, že tohle je věc, kterou nedělám pro nikoho jiného, ale pouze a jen pro sebe. Tohle je moje zdraví a asi je hloupost upínat se k myšlenkám na to, že když zhubnu, tak si mě třeba přítel bude víc vážit....
Víte, myslela jsem, že už je všechno v pořádku, že dostal rozum a že mu na mně a synovi záleží. Mno... Myslím, že Bob bezvýhradně miluje syna. Je to fakt dokonalý táta, v tomto směru nemůžu říct jediné křivé slovo. Ale pokud jde o mou osobu, asi je všechno jinak. Nebudu to tu rozebírat, prostě jsem zjistila, že jeho internetové balení dam nepřestalo.
Paradoxem je, že ženy se kterými toká jsou daleko obéznější než já a taky podstatně starší... A já si myslela, že si Boba získám tím, že začnu hubnout...
Kašlu na to. Už nemám sílu se kvůli tomu vzteka a dělat mu scény. Je evidentní, že asi má nějaký problém, protože normální chlap v jeho věku se věnuje své mladé přítelkyni a nehledá obézní stařenky na internetu.
Teď jsme měli celý víkend pro sebe. Já jsem totiž na neschopence a šéf mě kontroluje. Nemohla bych Bobka vzít ani na výlet a tak je u babičky, aby si víkend užil. Dva mladí lidé, co se údajně milují, mají po dlouhé době byt na dva dny jen pro sebe. Myslíte, že se mě Bob alespoň dotkl?
Fakt si připadám strašně sama, ale snažím se tomu nepropadat. Brzy budu mít papíry na auto, budu si moc najít lepší práci, budu soběstačnější... Prostě tomu nesmím podléhat. Pokusím se soustředit na jiné věci a Bob ať si dělá co chce. Hlavně aby byl v pohodě Bobek, jinak je mi to už fakt jedno.

Chci to zpátky

14. června 2017 v 13:26 | MaaMa |  Deník
Nechci tu tvrdit, že jsem měla ošklivé dětsví, to rozhodně ne. Ale musím říct, že v dětsví jsem prožila hodně smutku. Neměla jsem totiž moc kamarádů a nebylo divu. Byla jsem od malička tlustá, měla jsem všude atopický ekzém, kvůli kterému jsem byla pro ostatní děti odpudivá a navíc jsem byla hrozná špindíra.
Doma mě nikdo neučil, že je třeba si čistit zuby, mýt ruce, měnit si prádlo.... Na tyhle věci jsem přišla až v době, kdy se mi ostatní začali smát a začali vymýšlet na mou osobu různé vtípky.
Navíc jsem se neustále trápila otázkou: "proč zrovna já?"
Nemohla jsem pochopit, proč zrovna já musím být ta tlustá, škaredá a neoblíbená. Jako dítě jsem přebírala zvyky svých rodičů a narovinu, jejich zvyky jsou dost bída. Otec v jednom kuse na kaši a máma v jednom kuse v práci. A když máma v práci nebyla, tak se spíš věnovala čtení nebo televizi. Doma jsme měli neuvěřitelný nepořádek, takže jsem si nemohla ani nikoho pozvat. Když jsem se snažila uklidit a udržovat nějaký řád, otec vždycky ječel, že zbytečně blbnu. Život v mojí rodině byl jen neustálý bordel, válení u televize a jídla jako vlašák, smažák nebo škvarky.
Když jsem vyrostla, začala jsem se o sebe líp starat. Když jsem nemohla udržet čistou domácnost, udělala jsem posvátné místo alespoň ze svého pokoje. Byl pořád čistý a já byla pyšná na to, že mám kousek místa pro sebe, kde není prach, špinavé nádobí, štosy novin a rozházené oblečení na zemi.
Samozřejmě jsem se začala starat i o sebe a moje okolí si všimlo, že už nejsem ta špinavá a neučesaná holka.
Jenže jsem byla pořád ta tlustá. Jako dítě jsem nechápala, proč zrovna já musím být ta tlustá. Ale když jsem vyrostla a viděla jsem v čem jsem to vlastně vyrostla, pochopila jsem to. Měli jsme doma PlayStation, aby od nás byl klid a k jídlu jsme dostávali sra*ky, které bych já osobně svému dítěti v životě nedala. Měli jsme doma neustále plno sladkostí a nikdo nehlídal, kolik se jich sní. Nechodili jsme ani na výlety nebo někam ven. Prostě život v mojí rodině byla fakt katastrofa.
V pubertě jsem se naštvala. Rozhodla jsem se, že zhubnu a šla jsem za tím jako bejk. Začala jsem jíst zdravě po malých porcích a hodně jsem cvičila. Ze začátku to bylo těžké, ale po nějaké době se ukázaly výsledky. Cvičila jsem každý den- běhala jsem, dělala jsem aerobic a pilates a chodila jsem tancovat. Podařilo se mi shodit z osmdesáti kilo na 65. Na mou výšku je to pořád ještě nadváha, ale já byla celkem spokojená. Vypadala jsem hezky a měla jsem parádní kondičku. Bylo dost úsměvné, když hubené holky ze třídy chcípaly vyčerpáním v hodinách tělocviku a já -ta sice hubenější než dřív, ale stále ještě oplácaná- jsem běhala kolečka na víc, dřepovala jsem, klikovala a skákala plná energie.
Najednou jsem měla kamarády a když jsme spolu někam šli, každý na mě volal: "kam letíš?!" Byla jsem v tak dobré kondici, že jsem chodila hrozně rychle a vůbec mi to nepřišlo. Byla jsem schopná protancovat celou noc a neunavit se. Bylo to prostě parádní.
Váhu jsem si celkem držela, jenže pak jsem bohužel stejně přibrala. Paradoxně ne v těhotenství, ale až po něm.
Biologický otec mého syna je totiž totální hovado a magor. Vyděrač a psychický tyran. Byla jsem s prckem sama a musela snášet jeho neustálé útoky. A tak jsem sáhla po čokoládě, abych si trochu uklidnila nervy. A pak po koblize a koláči. A po brambůrkách a utopencích.
A pak jsem si jednoho dne prohlížela fotky z oslavy narozenin mého syna. A nemohla jsem uvěřit, vlastním očím. Vůbec mi nedošlo, jak šíleně jsem přibrala a rozhodla jsem se, že s tím okamžitě musím něco udělat.
Bohužel jsem se ocitla na kolotoči neustálého hubnutí a následného přibírání. A tím jsem si tak zhuntovala postavu, že i když jsem přece jen něco zhubla, vypadá to, jako by to bylo naopak. Vůbec se nemůžu přinutit k tomu, abych zase pořádně cvičila. Vždycky vydržím pár dní a pak šlus. Zase kynu.
Proč se jen nemůžu dokopat k tomu, abych cvičila a jedla zdravě?
Neustále živu ve slibech typu:
-Zítra začnu....
-Od pondělka se do toho opřu....
-S novým měsícem už fakt začnu cvičit...
-Moje novoroční předsevzetí je....

Když už se konečně přinutím k tomu, abych začala cvičit, obyvkle mi to vydrží tak dva týdny. A pak jsem zase tam, kde jsem byla. Už takhle bojuju pět let a neuvěřitelně mě to štve.
Nějak nedokážu pochopit, proč mi to najednou nejde. Dřív jsem se do toho vážně zapřela a strašně mě to bavilo. V čem je tedy problém? Ano, dřív jsem chodila do školy a jinak jsem měla fůru času. Teď mám práci, dítě a povinnosti, ale i tak, když chci, tak jsem schopná si čas udělat.
Teď jsem zase ve fázi, kdy se docela dobře držím. Jím zdravě po malých porcích několikrát denně a snažím se víc hýbat. Ale jak dlouho to zase vydržím?
Chtěla bych se do hubnutí zakousnout pořádně, tak jako dřív. Nechci aby se můj syn musel stydět za tlustou, upocenou a ufuněnou mámu. Chci aby na mě byl hrdý a abych ho mohla brát do bazénu a na různé aktivity beze strachu z posměchu nebo z toho, že někde při troše námahy vyplivnu plíce.
Nemluvě o tom, že nákupy oblečení by bylo taky hned veselejší.
Sama sobě se vůbec nelíbím, začínám k sobě cítit spíš odpor.

Možná, že důvod proč mi to teď tak nejde je ten, že jsem na to sama. Když jsem před lety dokázala zhubnout a držet si fyzičku, měla jsem virtuální kamarádky, které mě podporovaly. V dobách, kdy lide.cz byli ještě fajn, jsem narazila na jedno diskusní fórum, kde na sobě holky pracovaly společně a vzájemně se držely. Chodila jsem na to fórum každý večer a moc mi to pomáhalo. A tak mě napadlo- co takhle to zase zkusit veřejně? Třeba to pro mě bude dostatečná podpora. Uvažuju o tom, že zde založím novou kategorii o tom, jak bojuju. Třeba se časem najde někdo, kdo by do toho šel se mnou a to by mi mohlo pomoct. Ve svém okolí totiž nemám nikoho, kdo by mi v tomto směru pomohl.
Musím to už konečně vydržet a překlenout všechny počáteční nezdary.
Chci být zase jako dřív.


 


Tak příště

10. června 2017 v 8:38 | MaaMa |  Deník
Tak včera jsem dělala závěrečné zkoušky v autoškole. Jelikož jsem člověk, který nemůže fungovat bez komplikací, přepadl mě před pár dny zánět středního ucha. Takže jsem jela na závěrečky nadopovaná antibiotikama, se zvýšenou teplotou a nedoslýchavostí na pravé ucho. Super.
Aby toho nebylo málo, tak jsem večer před zkouškama začala vyšilovat a opakovat testy až do zmagoření. Testy jsem dávala na sto procent, takže jsem si říkala, že to dám v pohodě, ale to víte, člověk občas může zblbnout.... Ráno cestou na autoškolu jsem se rozhodla, že si to ještě zopakuju. V mobilu jsem si tedy spustila aplikaci a začala mrskat testy. A pětkrát po sobě jsem je neudělala. Myslela jsem, že vyskočím oknem autobusu ven a budu utíkat pryč. Pětkrát??? Cože???? Občas se mi stalo, že jsem v aplikaci test neudělala, ale pětkrát po sobě??? To nikdy!
Zachvátila mě panika, takže jsem zbytek cesty trávila soustředěným dýcháním a myšlenkou, že i kdybych testy napoprvé neudělala, není to konec světa. Jenže se mi do hlavy neustále vkrádala vzpomínka na to, jak nám instruktor říkal: "No, kdo v dnešní době nezvládne udělat ty jednoduché testy, tak je prostě blbej."

Stála jsem před úřadem s dalšími sedmi vyklepanými lidmi. Čas se strašně táhl. Říkala jsem si, že instruktor s komisařem snad meškají schválně, aby nám víc pomučili nervy. Když konečně přišel instruktor, s pobaveným výrazem si nás všechny prohlédl a pak se začal smát. Díky tomu z nás trochu opadla nervozita a uvolnili jsme se.

Konečně přišel i komisař a šlo se na věc (tý jo, to je jak hláška z porna). Když jsem otevřela test, myslela jsem, že omdlím. Co to sakra bylo za otázky? Dobrých sedm otázek z pět a dvaceti jsem nikdy neviděla. Víte, testy z autoškoly mají skoro osm set otázek. Mně chybělo asi třicet, abych se je naučila sakum prásk všechny. Nějak jsem to neřešila, protože otázky se svým způsobem opakují. No, alespoň jsem si to myslela.
Já měla v testu otázky, u kterých jsem vůbec nevěděla, o co jde. Snažila sem se tedy zapojit všechny své mozkové závity a otázku si nějak logicky odvodit. Za pět minut jsem měla test hotový. Dalších šest minut jsem se odhodlávala k tomu, abych klikla na tlačítko "ukončit test".

Když na mě vyskočilo okýnko, které mě informovalo, že jsem prospěla, měla jsem chuť začít hlasitě jásat a dát pusu slečně co se potila u počítače vedle.

Na jízdy jsem šla jako čtvrtá. Bylo mi zle a zvedal se mi žaludek, ale pořád jsem si vtloukala do hlavy, že nervozita za volant nepatří.
Jenže jsem slyšela šílené historky o komisaři, co nás hodnotil a fakt jsem se ho bála.
Ale jakmile jsme vyrazili, zmocnil se mě zvláštní klid. Jela jsem úplně v pohodě, zaparkovala jsem popředu, pak jsem couvala z pravé strany úplně bez problému a z levé strany mi to trochu trvalo, ale dala jsem to. Jízda byla fajn, instruktor i komisař byli úplně skvělí, ale i tak tam problém byl. Občas u rozjezdu do kopce mi auto malinko couvne a při řazení na dvojku sebou auto vždycky škubne. Komisař mi řekl, ať se na něj nezlobím, ale že mi to nedá. Prý byl s mojí jízdou spokojený, ale potřebuju doladit techniku. Řekl mi, že je přesvědčený, že když tomu věnuju ještě hodinu nebo dvě, tak to příště jistě budu mít v kapse. Docela mě potěšilo, co mi řekl, protože teď vím, že to prostě dám. Už o sobě nepochubuju, když o mně nepochybuje ani on. Víte, sice na mě byl hodnej, to jo, ale to nemění nic na tom, že je fakt přísnej.

Takže cca za deset dní mě čeká opáčko.
Tak mi prosím držte pěsti.

Plavky

5. června 2017 v 19:30 | MaaMa |  Perly pana Bobka
Už spoustu let jsem neměla odvahu si na sebe vzít plavky. Jenže Bobek roste a potřebuje, abych ho brala na koupaliště nebo k rybníku. A tak jsem se rozhodla, že překonám odpor k sobě samé a kvůli malému jsem si koupila plavky. Utěšovala jsem se tím, že o vody je možné spatřit daleko větší velryby než jsem já a to dokonce v dvou dílných plavkách. Vyzkoušela jsem si plavky a zeptala jsem se Bobka na názor.

"No, mamko. Pěkný. Ale s tím pupkem bys fakt měla něco dělat."

Ach jo, není nad dětskou upřímnost :D

Démon alkohol

4. června 2017 v 13:01 | MaaMa |  Deník
Můj dědeček byl alkoholik. Strašně babičku trápil, na mou mámu byl hnusnej a ve finále se upil k smrti. Můj otec byl alkoholik. Když jsem byla malá, měli jsme čtyř pokojový byt se dvěma koupelnami a celkově jsme na tom finančně byli fakt dost dobře. Jenže otec začal pít a nakonec jsme neměli ani na ty nejnutnější věci. Byt se musel prodat a naši se rozvedli. Nakonec nám přišel domů exekutor, protože můj drahý tatínek ještě v době manželství stihl napáchat statisícové dluhy a dojela jsem na to já s mámou. Trvalo dvanáct let, než jsem se dokázala trochu vzpamatovat a vybojovala si nějakou úroveň.
Teď si žiju celkem dobře, mám vše co potřebuji, můj syn rovněž a můžeme si tu a tam vyhodit z kopýtka.
Zapřísáhla jsem se, že nikdy svého syna nijak neohrozím. Udělám všechno proto, aby mu nikdy nic nechybělo a aby se za mě nemusel stydět.
Ještě nedávno jsem si myslela, že když jednou za měsíc vyrazím s kamarádem na pivo, tak je to v pohodě. Vždyť co je na tom, sednout si k pivku a pokecat? Potíž je v tom, že jakmile si dám jedno pivo, už se vezu. Minulý týden se to všechno zvrhlo. S kamarádem jsem měla brigádu a už během práce jsme do sebe lili víno (prcek byl na celý víkend u babičky). Pili jsme to jako vodu a večer jsme zašli i na pivo. A večer, když už jsem byla doma s přítelem se to podělalo. Strašně mě naštval a já vyrazila do města a s kamarádem jsme řádili až do rána.
Když jsem přišla domů, přítel byl nevěřitelně naštvanej. Skoro jsme se rozešli.
Ale když jsem začala střízlivět, začala jsem přemýšlet, co se vlastně předchozí den stalo a došlo mi, že přítel má právo se zlobit. Chovala jsem se jako šílená kráva, co by zasloužila pár facek.
Příteli jsem se upřímně omluvila a konečně jsem si uvědomila, že mám problém. Najednou mi došlo, že si v týdnu často dávám večer pivo a o víkendu piju po večerech víno. Dělala jsem to tak přirozeně, že mi vůbec nedošlo, že to není v pořádku. Minulý víkend mě opravdu probral a já začala vzpomínat například na to, jak mi namol opilej otec se škytáním vysvětloval, že nemůžu jet na školní výlet, protože nejsou peníze.
Pořád si hlídám, abych byla dobrá máma, aby můj syn měl vše co potřebuje, zdravě jedl, dostatečně se hýbal... Snažím se s ním učit co ho zajímá, zvládám i jeho divoké koncerty hry na flétnu, plánuju mu výlety... Myslela jsem, že dělám všechno nejlepší, co můžu a najednou jsem zjistila, že se ze mě pomalinku stává můj otec. A to je osoba, kterou z hloubi duše nenávidím.
A tak jsem se rozhodla úplně seknout s pitím. Měla jsem obavy z toho, že na to budu sama, ale musím říct, že jsem dost překvapená z reakce okolí. Kamarád, se kterým jsem vždycky pila to vzal v pohodě. Měla jsem strach, že se mi vysměje, ale to se nestalo.
Měla jsem obavu z pátečního večera. Jela jsem s prckem za tchyní a s tou si vždycky dáme víno, když Bobek usne. Nemluvě o tom, že vždycky přijde nějaká návštěva, která se protáhne třeba do noci. Říkala jsem si, že pokud to nevdržím a napiju se alkoholu, je to znamení, že už jsem v hajzlu a bez odborné pomoci to nezvládnu.
Koupila jsem si limonádu a všichni se divili, proč nechci víno. Vysvětlila jsem, co se stalo a že se mi alkohol vymyká z ruky a tak chci přestat dřív, než bude pozdě. Všichni mě podpořili a já ten večer zvládla. Ze začátku jsem byla fakt nervózní, ale kolem deváté jsme se zabrali do hry Krycí jména a já byla ráda, že mám jako jediná čistou hlavu, protože je to hra hodně na přemýšlení.
Nechci, aby se ze mě stala ubožačka, co se klepe a počítá drobné, aby měla na krabičák. Minulý týden jsem měla možnost si samu sebe pořádně prohlídnout a to, co jsem viděla, se mi ani trochu nelíbilo.

Bacha, MaaMa jede!

21. května 2017 v 9:43 | MaaMa |  Deník
Před měsícem jsem nastoupila do autoškoly. Kdyby mi někdo před třemi roky řekl, že budu dělat papíry na auto, tak se mu vysměju do obličeje. Nikdy v životě mě totiž nenapadlo, že bych mohla řídit. Nikdy jsem auto nechtěla a navíc jsem se řízení šíleně bála. Měla jsem za to, že jsem jeden člověk z milionu, co se prostě řídit nenaučí. Myslela jsem si totiž, že jsem po mámě. Ta dělala řidičák asi před patnácti lety. No... Nemá ho. Vymetala škarpy, obrubníky i protisměr, prostě všechno. Nedokázala absolutně udržet auto tam, kde měla. Instruktor, který byl vždy trpělivý a milý málem vylítl z kůže a když pohár jeho trpělivosti přetekl, z jeho očí se začala řinout směs slz zoufalství, vzteku i beznaděje. A mámu jednoduše z autoškoly vyhodil, protože jinak by asi skončil někde v blázinci. No.... spíš mrtvej, vzhledem k tomu, že máma permanentně najížděla do protisměru. A do stromů, značek a tak...
Možná proto jsem byla přesvědčená, že v mém případě nemá cenu autoškolu ani zkoušet.
Jenže lítat do práce, po nákupech a kolem dítěte v dnešní době bez auta, to prostě nejde. Musela jsem se tedy překonat a nastoupit do autoškoly.
Před dvěma lety jsem si na internetu našla autoškolu a nastoupila. Byla to totální katastrofa. Instruktor byl debil, který se jen rozčiloval a nic mě nenaučil. Vůbec jsem nevěděla, co za tím volantem dělám a vzhledem k tomu, že instruktor na mě neustále řval, že jsem úplná kráva, tak jsem pochopitelně dělala jeden kiks za druhým. Nedala jsem to. Prostě jsem se na to vykašlala. Stejně jako všichni ostatní.... A jen tak mimochodem- dnes už tento pán autoškolu nedělá, měl totiž pěkný průser kvůli svému chování.
Tato zkušenost mě na chvilku absolutně odradila. Byla jsem rozhodnutá, že prostě řídit nebudu a basta! Jenže.... Prcek jde do školy, bude se potřebovat dostávat na kroužky, já chci jinou práci, ale bez auta to je neproviditelné. Přítel je často pracovně v zahraničí a já pak všechno tahám v rukou a neustále musím kontrolovat čas, aby mi náhodou neujel bus. Prostě, chtě nechtě, musím se naučit řídit.
A tak jsem si pořádně oťukla všechny autoškoly v okolí, abych měla jistotu, že budu mít dobrého a trpělivého instruktora. Rozhodla jsem se, že už si nenechám nadávat. Když platím takové peníze, chci prvotřídní péči.
Povedlo se. Po malém pátrání jsem narazila na absolutně skvělou autoškolu.
Teorie je zábavná a hodně mi dává. Pamatuji si vše a baví mě to. To se mi u první autoškoly nestalo- ta nám instruktor ukázal, jak vypadá volant a to je prakticky všechno- ano, to myslím vážně.
Když jsem byla na trenažeru, instruktor mi vysvětlil co přesně po mně chce a proč musím udělat to a to, abych pochopila, jak vlastně to auto funguje. A šlo mi to. První co jsem od instruktora slyšela bylo: "U vás se toho nebojím, vy se to naučíte bez problému."
Když jsem šla na první jízdy, chtělo se mi zvracet, podlamovala se mi kolena a ruce se mi klepaly jako zapřísáhlému alkoholikovi, který se nemůže dočkat prvního raního panáčka. Instruktor mi nejdřív ukázal povinnnou výbavu, pneumatiky a motor. To mi ten pablb z první autoškoly nikdy neukázal.
Pak jsme sedli do auta a jeli. Úplně v pohodě. Instruktor mi všechno vysvětlil- co, jak i proč. A v průběhu jízdy mi vysvětloval, jak se zachovat v takové či oné situaci. Najednou jsem zjistila, že řízení vůbec není tak těžké, jak jsem si myslela. Řazení mi jde v pohodě, dokážu si bez problému ohlídat zadek i celé okolí a úplně v klidu dokážu s instruktorem skoro celou dobu žvanit. Víte, když jsem dělala tu první autoškolu, byla jsem natolik vystresovaná, že jsem nebyla schopná sledovat ani značky. Vážně. Byla jsem úplně mimo.
S touto autoškolou mi řízení přijde naprosto přirozené a dokonce mě i baví.
Druhé jízdy byly ještě lepší.
Pak to bylo malinko horší, protože už jsme jeli do hustějšího provozu a já jsem se bála. Na mém řízení to bylo znát. A navíc se mi stalo pár blbých situací. Chvilku jsem měla pocit, že se snad autoškola domluvila s cyklisty, traktory, kamiony a roztřesenými babkami, aby mi záměrně skákali do cesty. Ale pokud jde o ty blbé situace, jsem moc ráda, že se to stalo. Teď díky tomu vím, jak mám v budoucnu reagovat.
Bohužel se ale mé jízdy neoběšly bez jednoho úmrtí...
Víte, u nás je zcela běžné, že v květnu zničeho nic začne chumelit a hned na to se prudce oteplí, sníh začne tát a všude je bláto. Asi dvě stě metrů přede mnou vyjížděl z pole zablácený traktor a odpadával z něj bordel. Prostě kusy hlíny, nevěnovala jsem tomu tedy pozornost. Jenže tu auto najednou trochu poskočilo, instruktor se na mě podíval a zcela klidným hlasem mi řekl: "To byl ježek."
Ou!
To jsem fakt nechtěla. Příště budu kontrolovat každý kousíček bordelu na silnici, aby nepřišlo k úrazu další nevinné zvíře.

Jinak s autoškolou jsem vážně spokojená. Instruktor trvá na dodržování předpisů a učí mě prostě všechno. S první autoškolou jsem neuměla ani couvat. Tam jsem jen zařadila zpátečku a ten koblih si to odřídil sám. Nemluvě o tom, že když jsem vjížděla do obce a začala zpomalovat, abych jela do padesáti, tak ně mě ten vůl řval: "Kurva máte to volný, tak na to šlápněte!" Prostě debil.
Teď nemám obavy, že bych autoškolu nezvládla. Cca za dva týdny budu dělat zkoušky a myslím, že můžu být úplně v klidu :) Už pomalu objíždíme bazary a vybíráme auto. Zatím vede Citroen C3 a VW Bora.

Jak se tvoří andělé

4. května 2017 v 20:12 | MaaMa |  Kouzla mateřství
Před pár týdny jsem si to s prckem razila po městě a povídali jsme si o cirkuse, který k nám přijel. Mluvili jsme o tygrech i akrobatech, když v tom Bobek utnul debatu dotazem: :Mamko a jak se rodí andělé?"
Tohle jsem fakt nečekala. Obzvlášť, když jsme momentálně řešili, kolik obručí dokáže akrobatka roztočit najednou.
Já: "No, to se stane, když je někdo hodně hodný."
Bobek: "A to jako když někdo umze, tak je anděl?"
Já: "Každý ne, to je ten, kdo je extra hodný. Hezky se chová, pomáhá lidem a tak, víš."
Bobek: "A co je s lidma, co umzou a nezmění se na anděla?"
Já: "To záleží na tom, jak ti lidé žili. Pokud byli hodní, tak jdou do nebe a pokud zlí, tak jdou do pekla."
Bobek: "Z babičky V. bude určitě anděl, že?"
Já: "Ano, z babičky V. bude na sto procent anděl, když je tak hodná a tolik pomáhá jiným lidem."
Bobek: "A z tebe bude anděl taky až umzeš?"
Já: (usmála jsem se) "Ze mě asi ne."
Bobek: "Ale ty jsi taky hodná a pomáháš lidem."
Já: "Ale to je trochu jiné. Andělé se opravdu stávají jen z úplně vyjímečných lidí."
Bobek: "A já půjdu do nebe?"

Ty jo, nedělalo mi dobře řešit co bude, až umře moje dítě, ale chtěla jsem mu to podat nějak hezky.

Já: "To záleží na tom, jak budeš žít až vyrosteš."
Bobek: "A mamko, A. půjde určitě do pekla, že jo?"
Já: "To se ještě neví. On je sice teď zlobivec, ale nemůže za to. Tohle je vizitka jeho maminky. On je ještě malý na to, aby dokázal sám bez pomoci rozlišit, co je dobré a co ne."
Bobek: "Takže jeho mamka bude v pekle, že jo?"
Já: "To nevím, ona třeba není zlá, třeba jen neví, jak vychovávat. Nikdo jí to neukázal a ona si prostě jen neví rady."

Chvilku bylo ticho, Bobkovi šrotovalo v hlavince, co se právě dozvěděl a pak povídá...

Bobek: "Mamko, a jak to vypadá v pekle?"

No ty kráso, co mám vypotit?

Já: "Ehmm.... No, mají tam hodně ohně... A je tam strašně horko a voda tam nikde není, takže zlí lidé, co se tam dostanou mají strašnou žízeň."
Bobek: "Ale mamko, v kotlech přece mají vodu, ne?"

No doprdele, to jsem si naběhla....

Já: "Ne, to není voda, to jsou čůránky a v tom se vaří zlí lidé."
Bobek: "Fůůůůj, čůránky. Tak to budu teda radši hodnej. Fakt."

Debata na chvilku ustala a Bobek rozjímal nad tím, co se právě dozvěděl. A nakonec mi řekl: "Ale mamko, já si myslím, že když mi nebudeš dávat na zadek, tak z tebe bude taky určitě anděl."

Ty kecy kolem jůtůberů

4. května 2017 v 17:46 | MaaMa |  Názory
Youtubering. To je téma, ke kterému se chystám vyjádřit už hodně dlouhou dobu. Já osobně mám YouTube ráda. Mám své oblíbence a ráda se na ně koukám. Třeba Martin Rota je prostě perfektní. Úplně nejraději mám Rotu a Bendera, ale mrknu občas třeba i na Stejka, Pedra, House... Je toho víc. A taky ráda koukám na Agraelovi Lets´Playe.
Nemám pocit, že by Youtubering byl něco špatného nebo zbytečného anebo dokonce, že by to mělo nějaký neblahý vliv na mládež. A už vůbec si nemyslím, že dělat Youtubera znamená jen sedět na prdeli a brát prachy de fakto za nic.
Vezmeme to hezky jedno po druhém...
1) YTubeři mají špatný vliv na děti a mládež
To je fakt argument jak noha.. V prvné řadě je totiž potřeba si uvědomit, že na internetu můžete narazit na YouTubera, ale taky můžete narazit na kreténa (TvTwixx je zrovna případ neuvěřitelné retardace a důkaz toho, že je možné žít a mít místo mozku v hlavě nasráno), který si na YouTubera jen hraje. Normální YouTuber vás nikdy nebude ponoukat k nebezpečným hovadinám a nebude na kameru hazardovat se životem, aby udělal dojem a nikdy nebude ohrožovat ostatní. Naopak. Tito lidé mají nejen všeobecný přehled, ale zároveň znají a respektují zákony.
2) YouTubeři jsou vulgární
Ne všichni. Ano, stane se, že jim ujede slovo, ale drtivá většina YouTuberů, které sleduji se snaží mluvit slušně. A netvařme se jako neviňátka, každýmu to jednou za čas ujede. A co si budeme nalhávat- cenzura v telce už taky moc nefunguje a taky se tam mluví sprostě. Je zvláštní, že televize plná násilí a sprosťáren během poledne a reklamy na Gaviscon během pohádek pro děti, to nikomu žíly netrhá. Ale běda jak Pedro během Lets´Playe řekne slovo "hajzl".
A samozřejmě se najdou Youtubeři, co jsou sprostí. Třeba Agraelus. Já osobně jeho hovádské komentáře zbožňuju. A je logické, že zrovna Agraela si před Bobkem nepouštím. Nicméně se najdou rodiče, co nachytají svoje děti, jak koukají na Agraela, který si pro vulgarismy nejde daleko a hned omldlévají z jeho mluvy.
Hele, jako sorry, ale tohle je fakt komedie. Agraelus hraje většinou hry, kde se střílí, lítají střeva a kousky mozku, lidi se masakrují motorovkou.... Konkrétně teď mám rozkoukaný Outlast 2 a to je fakt Hardcore, ve kterém se zabíjí děti a řežou penisy. Ale to vůbec nevadí! Nejhorší je, že Agrael mluví sprostě! Mám pocit, že v tomto směru by si lidi měli v hlavě udělat trochu pořádek...
3) Sedět u počítače a nahrávat umí každej
Ano prosím. Tak můžete směle začít, když je to tak snadné. Lidi si neuvědomují, že natáčet videa na YT není jen sezení u PC. Je to práce jako každá jiná. Nejen že se video musí natočit, ale musí se dobře nasvítit, ozvučit, sestříhat, upravit, nahrát, překontrolovat, doladit a pak zveřejnit. YouTuber musí mít charisma a musí umět zaujmout. A je skvělé, že se několik mladých lidí našlo právě v tomto. Natáčejí videa na internet a díky tomu si vydělají peníze. Nezevlují na pracáku, nesockují prachy po rodičích, nekradou, nefetujou.... Vydělávají si peníze něčím, co je baví. Kolik z nás toto může říct?
4) Koukat na YouTube je ztráta času a práce YouTubera je zbytečná
Aha, takže pokud člověk není chirurg, tak je k ničemu, paráda. Ok, beru, tenhle argument je hodně přehnaný. Budeme se držet při zemi. Takže herec je na nic, televize je na nic, hudba je na nic.... Jako upřímně, na co jsou filmy? Jen u toho člověk sedí a kouká a zbytečně plýtvá se svým drahoceným časem. Pokud je YouTubering tak zbytečný, nejsou stejně zbyteční třeba i herci nebo zpěvácí? Vždyť oni pouze baví lidi a to je přece zbytečnost, ne?
Já nevím, ale já osobně si raději večer pustím YouTube, než tu blbou telku, ve které dávají víc reklam než pořadů.

Sečteno podtrženo, z mého úhlu pohledu je YouTube super věc a baví mě.

A jako provokaci tu máte kapku chlastíku :D


Ano, Bender je salát :D

Zítra to roztočíme, srá.... drahoušci

27. dubna 2017 v 20:52 | MaaMa |  Deník
Na začátku roku jsme se stěhovali do nového krásného bytu. Jde o malou bytovku se zahradou a malým parkovištěm. Nejen že byt je celý zrekonstruovaný, zahrada je pro dítě skvělá, ale navíc máme sousedy s malými dětmi. To je ale výhra, říkala jsem si... Jo, byla jsem naivní. Ukázalo se totiž, že sousedi pod námi jsou neuvěřitelně nervní idioti, co kradou a dělají bordel. Super.
Magorismus sousedů se začal projevovat neustálým boucháním. Stačí jen televize puštěná trochu hlasitěji a už bouchají jako smyslů zbavení. Když si pustím hudbu, už bouchají. Jsem dost ohleduplný člověk (pokud si jiný můj ohled zaslouží), takže hudbu nepouštím nahlas. Vlastně nechápu, jak to dole můžou slyšet, protože já když odejdu z obýváku do kuchyně, už hudba dobře slyšet není. Přijde mi nepochopitelné, že kvůli tomu třískají koštětem do stropu.
Když si Bobek hraje na zemi s autíčky, hned začnou vyvádět.
Myslím, že moji drazí sousedé by byli nejraději, kdybychom se doma vznášeli, aby měli dole klídek.
Nechápu to, jsou to mladí lidé, jako my, mají děti, jako my. Tak nějak jsem čekala, že spolu budeme vycházet.
Ustavičným boucháním dosáhli jedině toho, že teď jsem méně ohleduplná a hudbu si klidně víc nahlas pustím, ale samozřejmě ne tak, aby se barák otřásal v základech.
Rozhodla jsem se, že je budu prostě ignorovat. Pokud z nějakého důvodu potřebují klid, tak se mají sebrat, zazvonit na mě a SLUŠNĚ mě požádat. A bylo by po problému. Normálně bychom se dohodli.

Jenže místo domluvy nám drazí sousedé začali kramařit ve sklepě. Náš sklep totiž nemá zámek. Nějak jsme to neřešili, protože máme společnou chodbu pouze se sousedy pod námi a nikdy by nás nenapadlo, že by si tohle dovolili.
No, teď už to řešíme, protože jsme zjistili, že drazí sousedé nám prohrabávají věci a dokonce kradou. Tak to už je moc.
Volali jsme naší domácí a ta hned věděla, o koho jde- už na ně musela několikrát naběhnout.

Jelikož já jsem horká hlava, rozhodla jsem se, že to sousedům vrátím pěkně z ostra. Chtěla jsem je vyprovokovat, aby přišli za mnou nahoru, abych je mohla seřvat. Víte, když na ně zaklepete, oni vám neotevřou, takže jsem neměla na výběr. Poslala jsem Boba s Bobkem na výlet a rozhodla jsem se, že doma udělám generální úklid. A bez čeho se nedá uklízet? Bez hudby přece! A aby mi práce šla pořádně od ruky, chce to pořádně pohulit. Normálně bych si pustila třeba Dymytry, Traktor nebo Debill Heads, ale protože jsem chtěla potěšit ty kretény pod námi, rozhodla jsem se pro Morčata na útěku.

Bouchání začalo během pěti vteřin. Mlátili jako šílení, zřejmě tím koštětem, co nám ukradli ze sklepa. Vydrželi dvacet minut poslouchat: "....počkej si až bude srát, počkej si až bude srát, počkej si až bude srát, nasyp jí do hajzlu raky..." nebo: "Z okna koukám, jen si broukám, přitom pšoukám. Jsem hrdý, na svoje prdy..." anebo: "Kafe mi sladíš medem, mlátíš mě hajzlštětkou, pícháš mi se sousedem a taky se sousedkou...."

Netrvalo dlouho a zdola byl slyšet hysterický křik, který mi vykouzlil škodolibý úsměv na tváři. Vypadala jsem jako ten recepční v Sám doma II, když zjistil, že Kevin používá kradenou kreditní kartu. Sousedka to evidentně psychicky nezvládala. Už už jsem čekala, že na mě vlítnou, ale bohužel. Raději naskákali do auta a odjeli na celý den pryč.
Nu což, aspoň jsem měla perfektně uklizeno.

Kromě toho, že sousedi neotevírají, když na ně zazvoníte, kradou a mlátěj do stropu, jsou navíc ještě neuvěřitelný prasata. Jednou za měsíc mají uklidit barák- to fakt nehrozí. Kočárek je celej politej a plnej rozdrobených piškotů a rohlíků. Nezakrývají své pískoviště, takže se tam kočky z okolí naučily chodit chcát a srát a oni pak nechají děti, aby si v tom hrály. Pecka.

Už jsem na ně fakt naštvaná, takže jsem se rozhodla- PRYČ S OHLEDY! Nechávám Bobka řádit s autama i skákat po celém bytě, pouštíme si muziku jak je nám libo a pobyt nad hysterákama si užíváme. V sobotu vezu Bobka k babičce. Přijede mi kamarád, aby mi pomohl vymalovat obývák. K takovému malování samozřejmě patří hudba a otevřená okna. Nemluvě o tom, že když se mi dva sejdem, neobejde se to bez kapky alkoholu. Myslím, že bych měla sousedům hodit preventivně Lexaurin do schránky.

Kam dál