Pamlsková vyhláška je super

Sobota v 21:24 | MaaMa
Dnes se mi dostala do rukou petice, pro zrušení pamlskové vyhlášky, která se nelíbí provozovatelům bufetů, ředitelům škol a dokonce i rodičům. Jako u bufetů samotných bych to pochopila, ale proč pamlsková vyhláška vadí rodičům?
Já jsem z této vyhlášky absolutně nadšená. Moji pravidelní čtenáři vědí, že se od mala potýkám s obezitou. A moc dobře vím, že je to hrozná věc a boj s ní rozhodně není snadný. A tak dělám všechno proto, aby můj syn jedl zdravě a měl dostatek pohybu. Ale brzy mi jeho strava začala dělat vrásky. Ano, sice ho teď hlídám, dávám mu dost zeleniny a ovoce a neučím ho na sladkosti, ale co až bude ve škole? Jak ho uhlídám? Nějakou korunu mu přece dát musím, ale prostě neuhlídám, co si za to koupí. A co si budeme nalhávat, i když je naučený na zdravou stravu, tak v tomhle věku si stejně raději koupí třeba čokoládu nebo hranolky, protože mu ještě nedochází, co to dělá se zdravím.
Strašně mi vadí, že na školách mají děti automaty na sladkosti, automaty na bagety plné sraček a automaty na sladké limonády. Jako proč? Sorry, ale ty děti si fakt neuvědomují, jak to škodí. Musíme si uvědomit, že byly časy, kdy byl mladý člověk s nadváhou totální exot. Dnes je tlusté ohromné procento lidí. Téměř každý má problém s váhou a lidí s morbidní obezitou neustále přibývá. Proč? Protože místo kvalitního jídla i raději koupíme bagetu z automatu nebo smažák v bulce z bufáče a pak to spláchneme kolou.
Lidi nadávají na to, že pamlsková vyhláška je omezuje. Jak? Tím že budou možnost být zdravější? Já nevím, ale připravit dětem zdravé jídlo do školy není takový problém a konec konců, jsem přesvědčená že i ty bufáče by si s tím nějak poradily, kdyby chtěly... A hlavně ať na mě nikdo nezkouší ty kecy o tom, že jíst zdravě je strááášně drahé. Ano, cereální chleba asi stojí víc než deset rohlíků, ale díky vyváženému složení zasytí na mnohem delší dobu. A ano, zelenina a ovoce jsou teď celkem drahé, ale člověk toho rozhodně nesní takové množství, aby kvůli tomu musel vyhlásit bankrot.
A upřímně si myslím, že na problematiku finanční náročnosti budou nejvíce poukazovat právě ti super rodiče, co denně vyhulí čtyřicet cigaret a vypijí deset piv.
Nechápu boje, proti této vyhlášce. Zdravé jídlo dětem by mělo být přirozené a nemělo by to být něco nepochopitelného.

Nechápu, proč si tolik lidí myslí, že se dítě musí cpát sladkostmi. Když jsme se nedávno stěhovali, zjistila jsem, že máme doma asi pět kilo bonbonů, protože pokaždé, když přijde někdo na návštěvu, donese sladkosti. Syn má misku, ze které si může vzít bonbon, když má chuť. Což je asi pětkrát do měsíce, takže se u nás sladkosti neustále kupí. Prostě je nikdo nejí a já je vzždycky strčím dozadu do spíže a zapomenu na to. A nyní jsem prohlásila, že pokud někdo synovi přinese sladkosti, poletí i s nima. Proč sakra mají lidi potřebu děti cpát cukrem? Nebylo by lepší dětem přinést třeba jablíčka, jahody, ovocný tvaroh..... Pamlsková vyhláška je prostě super a já s ní absolutně souhlasím.
A argumenty jako, že tato vyhláška vyžene děti do supermarketů a McDonaldů? To je absolutně k smíchu. Myslím, že děti se naučí jíst zdravě, pokud je k tomu rodiče povedou. Ano, to jestli si děti budou nezdravé jídlo kompenzovat ve fast foodu, to už je věc rodičů, nikoli škol. Fakt jsem štěstím bez sebe, že se můj syn nedostane v prostorách školy k těm sračkám.
 

Za nevěru by se mělo mlátit rozžhaveným pohrabáčem po genitáliích...

5. února 2017 v 14:53 | MaaMa
Předem bych chtěla upozornit, že jsem fakt nešťastná a nasraná, takže tento článek bude nadmíru vulgární. Pokud s tím nemáte problém, prosím, čtěte dál. Pokud ano, tak se třeba poserte anebo tenhle blog prostě zavřete.
Vy, kteří ke mně chodíte pravidelně, víte, že láska mého života ze mě udělala úplnou blbku, když mě začala podvádět s padesátiletou zkurvenou děvkou a to s největší pravděpodobností od začátku našeho vztahu.
Jo, od naší poslední hádky kvůli jeho nevěře uběhlo už pár měsíců a asi už bych s tím měla být tak nějak srovnaná. Ale to doprdele nejsem. Fakt, ani trochu. Naopak mě to každej den žere víc a víc.
Pořád se mi to všechno honí hlavou a jen se koušu do jazyka a kroutím si ruce za zády, abych svému drahému příteli nenapálila pěstí mezi oči a nezařvala na něj: "KURVA PROČ?!?!?!"
Pořád se sama sebe ptám, co jsem udělala špatně, že mě musel začít podvádět a to ještě ke všemu s bábou, co vypadá jako jeho matka. Starala jsem se o něj, podstrojovala mu, kouřila na požádání (jo, myslím ptáka!), vařila, pekla, uklízela.... On nemusel nic, já sama uklízela, vařila, prala.... I když jsem byla unavená, vždycky jsem pro něj měla nachystáno žrádlo až pod nos, napečeno něco dobrýho, vždycky měl nachystané čisté oblečení a doma uklizeno. Klapalo nám to doma, klapalo nám to v posteli, klapalo nám to jako rodině, tak proč kurva mi musel takhle podle vrazit kudlu do zad?
Když jsem se ho několikrát ptala, co mu na vztahu nevyhovuje, že musí takhle blbnout, nevycucala jsem z něj lautr nic.
Třikrát mi slíbil, že toho s ní nechá a já na ni pokaždé přišla znova. Fakt si myslí, že mu teď žeru, že si s ní už fakt nepíše a že ji nejezdí brousit?
Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem dobrá ženská. Jasně, mám své mouchy jako každej na světě- nejsem moc hezká a jsem dost cholerická. Ale o rodinu se vždy postarám, umím uvařit i upéct, pohostit jeho drahou matku i zbytek rodiny. Řekněte mi, kolik mladejch holek se dneska umí postarat o domácnost? Musíte uznat, že zvládat péči o rodinu a domácnost a umět vařit v dnešní době rozhodně není žádná samozřejmost.
Ale co jsem v očích mého chlapa? Jen blbka, co ho doma čeká a ze který si může permanetně dělat prdel. Vážně. On se se mnou nedokáže normálně bavit. Mě má prostě jen tak pro prdel a všechny krásný slova si nechává pro tu svojí čubku. Jí vypisuje, jak je krásná, jak na ni má chuť..... Mě jednou za měsíc vyšuká aby se neřeklo. Nemilujeme se, prostě si jednou za měsíc zašukáme. To je celý. A mně už to pomalu začíná bejt odporný, nechce se mi do toho. Možná proto, že už ho asi fakt nemiluju a já si v posledních týdnech uvědomila, že já prostě nemůžu jenom tak vyšukávat. Mně to prostě nic nedá. Fakt.
Chtěla jsem mu oplatit stejnou mincí, ale prostě to nedokážu. Mohla bych, ale udělat druhému něco tak odpornýho, to prostě nejde... I když ten náš vztah stojí úplně za hovno, i když si mě neváží a i když totálně zničil moje sebevědomí a poslední zbytky víry v něco lepšího, nedokážu ho podvést. A kurva, tak moc bych chtěla. Třeba bych měla pocit zadostiučinění. I když asi ne.. Já nevím...
Když jsem začala uvožovat o tom, že svému drahému vrátím, co mi udělal, došlo mi, jak strašně hnusný to je.
Nevěra. Přísahám, že při vyslovení toho slova mě přepadají pocity na zvracení. Fakt je mi z toho doslova fyzicky špatně.
Chápete, že někdo ve vás věří, miluje vás a vy se prostě necháte někde na hajzlu vyšukat a pak s úsměvem přijdete k člověku, který by pro vás strčil prdel do ohně? Chápete, jak strašně odporný to je? Když člověk kterej vás miluje na vás doma čeká s večeří a pak po vás uklidí, abyste mohli odpočívat, zatímco vy máte ještě vodřený kolena od koberce svojí děvky nebo nějakýho svýho mrdáče? To je k zblití. Je k zblití, jak si lidi dnes neváží toho druhýho. Serou na lásku a přitom je to tak strašně vzácná věc...
Je nechutný to, jak si lidi jen lžou a vůbec si neváží toho druhýho. A je to smutný...
Jak to jen může někdo udělat? A ještě ke všemu ve fungujícím vztahu?
Ještě před rokem jsme se snažili o dítě a můj drahý mi sliboval svatbu. Teď nestojím ani o jedno. Rvala jsem se hormonama, který mi ničí tělo, jen abych mu mohla dát dítě a on zatím šuká zasranou zkurvenou padesátku?? Doprdele chápete to někdo?
Mám v sobě tolik vzteku a smutku a potřebovala bych to pořádně vyventilovat.
Chápete, obětovala jsem mu všechno. A co z toho? Nemám se kam vrátit, tak musím žít s někým, kdo mě jen sráží. Místo abych žila s milovaným partnerem, žiju s někým, kdo rozbil všechny moje sny, zničil všechny moje iluze a rozdupal na padrť moje sebevědomí.
Opravdu- už jsem se dostala do fáze, kdy z toho všeho začínám vinit sebe samu. Pořád si říkám, že jsem prostě dělala něco špatně, že si za to můžu sama a pořád si to všechno přehrávám a snažím se přijít na to, co přesně jsem udělala špatně.
A pak se podívám do zrcadla a vím, co je špatně. Já jsem prostě tak hnusná.... Já se už ani nedivím, že se mnou nechce spát, že o mě nestojí. Já jsem prostě fakt, fakt hnusná. Se šminkama to celkem jde, ale bez šminek nemůžu ani vylézt z baráku, jak se nesnáším...
Mám sto chutí na toho svýho dřeváka začít řvát, abych mu mohla vyječet, že prostě VŠECHNO zkurvil a je to zasranej ulhanej parchant, ale to mi zatím strach nedovolí. Ale jednou už mi fakt ujedou nervy a bude u nás sakra horko.
Všechno mě sere, šíleně.
Jak mám teďka fungovat? Když žiju s někým, kdo mi jen lže? S někým, koho pomalu začínám úplně nesnášet?

Ta ženská mi pije krev

25. ledna 2017 v 11:55 | MaaMa
Určitě všichni máte někoho, na koho máte alergii. Třeba na retardéra Koháka (bože, fakt ho nesnáším), na Láďu Hrušku a jeho hlášku: "No rušíté..." (jako vážně?) nebo na uječenou Marunu z Planeo Elektro. Vážně, tyhle lidi, co jsem vyjmenovala úplně nesnáším. Do Fio banky bych nešla, protože si myslím, že to musí být strašná banka, když ji prezentuje takovej kretén.... Hruškova věta mi fakt leze na nervy. Chápete, oni mu zavolaj, že mu půjčí prachy zadarmo a on jim řekne, tím přihřátým hlasem, že ruší... No a Maruna z Planea.... Když to slyším v rádiu, mám chuť si zaplácat uši do hlavy. Tohle je přesně reklama, kvůli které do Planea nikdy nevstoupím. Prostě se mi to totálně zhnusilo.
Ale tohle je všechno ok. Jo, když vidím tyhle reklamy, honem přepínám, případně vypínám rádio.
Ale existuje osoba, která je tak strašná, že když ji vidím v televizi, hrůzou nejsem ani schopná přepnout.
Nesnáším ji, fakt strašně. Je arogantní a hrubá- Kateřina Cajthamlová.... Bože, fakt příšerná ženská!
Víte, já občas koukám na pořád Vítejte v novém těle. Pomáhá mi to s cvičením a tak. Pokud ho neznáte, krátce vás seznámím. Jedná se o pořad, kde se trenér a poradce Chris Powell zaměřuje na morbidně obézní lidi a během jednoho roku jim obrátí život naruby. Zbožňuju ten pořad, protože dává najevo, že když člověk chce, jde to. Nemluvě o tom, že Chris je absolutně skvělá osobnost, která se na obézní lidi nedívá skrz prsty. Naopak je tu pro ně, je chápavý a neodsuzuje je ani když ujedou... Podporuje je a neuvěřitelně silně motivuje. Snaží se o to, aby si člověk sáhnul na dno a nabral druhý dech, aby to lidem v hlavě secvaklo a řekli: "sakra, mám na to!" Dělá všechno proto, aby lidi ubezpečil o tom, že jsou úžasný osobnosti a že můžou dokázat všechno. A snaží se o to, aby si tito lidé uvědomili, že zhubnout není o omezování, ale o tom, že se vám otevře svět. A pomáhá to drtivé většině lidí, kteří ho oslovili.
Nemluvě o tom, že když člověk nehubne podle plánu, Chris ty lidi neodsoudí, naopak se ptá, co se děje. Uvědomuje si, že hubnutí je především o psychice a když to najednou nejde, je někde problém a Chris se snaží pomoct.
Je to prostě úžasnej pořad a ráda se na něj občas podívám.
Když skončí, jsem dojatá tím, jak někdo, kdo nebyl schopný ujít bez funění padesát metrů najednou běhá, plave, cvičí a směje se. Je to prostě skvělý.
Jenže když to skončí, začnete namátkou přepínat programy a zjistíte, že právě začíná Jste to co jíte. Pořad, který je podle mě absolutní paskvil. Paní Cajthamlová se dívá na své pacienty jako na nějaký hmyz. Má ve vočích takovej odpor k těm lidem.... Nemluvě o tom, jak ty lidi shazuje. Píchá jim do tuků a chová se jako úplná kráva, která si vůbec neuvědomuje, že ten člověk je nemocný a ji vyhledal, aby se vyléčil. Její metody mi přijdou šílený. Obézní člověk potřebuje podporu své rodiny a přátel a co dělá vážená paní Cajthamlová? Ukecá chlapa své pacientky k tomu, aby ji zatáhl do cukrárny a kulil do ní, že si má dát dort, že jeden nevadí. Co tohle je kurva za smysl? Neměl by ji manžel držet a pomáhat jí? Jakej význam tahle blbost má?
Kateřina Cajthamlová se chová hrubě, když člověk jednou ujede. Místo, aby člověku pomohla a podržela ho, jen ho shodí.
A co mě štve nejvíc? Denně na světě umírá spousta lidí hladem. Děti vyhublé na kost, které se hlady ani neudrží na nohou a pijí jen špinavou vodu kdesi z kanálu. A paní Cajthamlová přímo na kameru vesele vyhazuje jídlo, vylévá limonády a patlá z těch jídel nechutnou kaši s tím, že jsou to vlastně stejně sračky. Jo, asi je to pravda- Pepsi je nezdravá sračka, salám taky není žádnej zázrak, předsmažené kuřecí nugety neviděly kuře ani z letadla a bílá mouka a cukr je prostě jed... Ale pořád jsou to potraviny, sice nezdravé, ale jsou a je hnus vidět, jak to někdo vyhazuje z okna rovnou do kanálu.
Já osobně strašně nerada vyhazuju jídlo, protože z toho mám výčitky. Všechno se snažím zpracovat a jít příkladem k tomu, aby lidi neplýtvali. A pak zapnete televizi a tam tahle rádoby doktorka vyhazuje jídlo obloukem do hajzlu.
Zajímalo by mě, jestli je někdo, komu se tento pořad líbí, protože já si myslím, že tohle je absolutní fraška s minimálním procentem úspěšnosti.
 


Byli jsme v nemocnici

18. ledna 2017 v 12:36 | MaaMa
Před týdnem se můj syn vrátil ze školky s tím, že je mu na zvracení. Vážně, byl úplně bledý a zesláblý. Musela jsem nasadit dietu a zavolat do práce, že nepřijdu. Všechno bylo v pohodě a v pátek už to vypadalo, že je nejhorší za námi. Dietu jsme drželi dál, pro jistotu, ale říkala jsem si, že už můžeme být v klidu.
Jenže v sobotu odpoledne prcka začalo bolet bříško. Ale stěžoval si jen chvilku, pak to přešlo a byl úplně v pohodě. Večer šel spát a pak to začalo. Večer vylítl z postýlky a běžel na záchod, že se mu chce strašně blinkat. V koupelně se pobadl za břicho a padl k zemi a kroutil se bolestí. Krve by se ve mně nedořezal a okamžitě jsem volala rychlou. Než jsme se dostali do nemocnice, syn prodělal ještě tři šílený záchvaty bolesti, kdy padl v křečich a brečel.
V nemocnici mu udělali vyšetření a zjistili, že jeho střeva jsou na pět centimetrů jakoby zajetá v sobě a to způsobuje ty šílený bolesti. Ještě tu noc musel na sál.
Naštěstí se vše povedlo bez problémů a už jsem s prckem doma. Musím mu vařit kašičky a dělat koktejly a budeme teď dva týdny doma. Snad se mu to už nikdy nevrátí. Bylo to šílený a byla jsem strachy bez sebe.
V nemocnici jsem si vzpomněla na článek o domácích porodech, který jsem nedávno psala a na argumenty některých maminek, že nemocnice je nepříjemná a neosobní... Já byla z peronálu celá pryč. Každý doktor, každá sestřička i zřízenec byli absolutně skvělý. Přátelští a s perfektním přístupem k dětem. Byla jsem z nich úplně nadšená a i syn díky jejich přístupu zvládal všechno lépe. Jasně, ne vždy je každá sestřička v dobré náladě, ale pořád je to člověk, který pomáhá těm, co to potřebují. Najednou mi přijdou argumenty toho typu, že nemocnice jsou neosobní ještě víc k smíchu, než dřív. Když si vezmu, co všechno museli synovi provádět a jak k němu přistupovali s trpělivostí a vlídným slovem.... Zdravotníci jsou absolutně skvělí lidi. Pečují o lidi, pomáhá jim všechno líp zvládnout a já je obdivuju.
A teď končím, jdu prckovi udělat krémovou polívku a budu s ním koukat na pohádku- Angry Birds ve filmu už znám zpaměti :)

Když je karma svině...

12. ledna 2017 v 14:55 | MaaMa
... žádná síla mysli nepomůže.

Článek na TT: Síla mysli

Už od mala se pohybuji v kruzích tajemna. Moje máma je totiž taková čarodějnice. Když jsem byla malá, léčila lidi z okolí svými rozpálenými dlaněmi a kyvadlem. Vždy se zajímala o duchovno a já se toho tak trochu chytla. Neřekla bych, že tomu bezmezně věřím, ale musím uznat, že mi to přijde zajímavé a že připouštím, že něco na tom asi být může.
Četla jsem knihy od Luise L. Hay, Vadima Zelanda i Rhondy Byrne. Je hezké, když vám někdo řekne, že se můžete mít lépe, že jen stačí věřit.
Když se podívám zpět, můžu fakt narovinu říct, že se mi nikdy moc nedařilo. Už jako malá jsem trpěla obezitou a k tomu atopickým ekzémem. Měla jsem ruce popraskané do krve a máma mě musela mazat vazelínou a ovazovat mi rány. Jo, zkuste obézní dítě s ofačovanejma rukama švihnout do školy, do dětského kolektivu. Je to stejné jako hodit jehně do klece s fakt hladovou pumou.
Nikdy jsem nebyla schopná si najít opravdovou kamarádku. Vždycky jsem nakonec skončila zrazená. Vždycky jsem já byla ta ošklivá a ta myš ve stínu krásnejch holek. Nějak jsem si říkala, že až vyrostu, bude všechno lepší...
Nebylo. Tedy, ne o moc. Nemohla jsem studovat a musela jsem platit dluhy, které jsem neudělala. Ale nebylo zase tak zle. Poznala jsem v té době svého nejlepšího kamaráda a našla opravdovou lásku.
Kamarád mi zůstal dodnes, ale opravdovou lásku jsem poslala do háje. Dnes to vnímám tak, že tehdy jsem se prostě vybodla na svou jedinou šanci pro lepší život.
Po tom, co jsem tohle udělala, se mi v milostném životě těžce nedařilo. Fakt jsem potkávala jednoho zmetka za druhým až jsem si nakonec užívala peklíčka s despotou a cholerikem.
Po rozchodu s tím psychotickým magorem mi začalo ještě větší peklo a musela jsem to řešit na policii. V té době už byl Stalking trestný čin, ale ti kreténi na služebně mi v podstatě řekli, že pes který štěká nekouše a já jsem hysterka. Bomba.
Pořád se mi v ničem nedařilo. Nechápala jsem, jak je to možné. Snad s výjimkou nejlepšího kamaráda mě nikdy nikdo neměl skutečně rád, neustále jsem se setkávala se zklamáním a zradou, s finančními problémy. Jakoby prostě nic v mém životě nemohlo probíhat hladce.
Pak jsem se zabejčila, že se nebudu furt jen utápět v tom, co se mi nedaří a začnu znova. Když mi skončila mateřská, nastal zlom. Našla jsem si fajn práci, finančně jsem si polepšila, našla jsem si úžasné kamarádky a potkala lásku svého života. To zní krásně, že?
Tak si to shrňme- finance jsou lepší, to ano. Ale mám jen na základní věci, šetření na dovolenou nebo nějaký hezký hadřík mi nehrozí. Ale to je v pohodě, hlavní je, že jsou peníze na základ.
Moje úžasné kamarádky- Jedna na mě ušila tak brutální boudu s pronájmem bytu, že já za to musím dodnes splácet dluh a druhá si dělala zálusk na mého chlapa a nedokázala překousnout, že mi ho nepřebrala.
A teď k lásce mého života- Obětovala jsem mu vše, protože jsem žila v představě, že on za to stojí. Kromě toho, že mu na mně už absolutně nezáleží a podvádí mě jsem zjistila, že nemůžu mít ani děti. Čekali jsme, ale v té době jsem mu podruhé přišla na tu jeho starou kurvu a potratila jsem. Od té doby mám zdravotní problémy a vyhlídka na dítě, která byla už před tím dost malá je teď téměř nulová.
Jsem v posledních dnech smutná a plačtivá, protože se nedokážu srovnat s tím, jak dopadl můj vztah. Jsme prostě jen spolubydlící, nic víc. Dřív jsme spolu koukali na filmy, hráli karty, chodili ven a do kaváren, do kina... Dneska se nepřemluví ani k tomu, aby se se mnou podíval na ten blbej film. O sexu ani nemluvím. Dřív jsem měla snahu, ale už na to kašlu. On se tomu vyhýbá jak čert kříži a já se ho prosit nehodlám. Ta sexuální frustrace mě deptá. On má zjevně sex jinde, já nejsem schopná si bokovku najít, protože ho prostě nedokážu podvést...

Mluvila jsem o tom se svou mámou a říkala jsem jí, že mám někdy pocit, jako bych byla zakletá, protože u mě nic nemůže probíhat normálně a pořád mi padaj klacky pod nohy. Houby klacky, zkurvený granáty...
Moje máma hodně pomáhá lidem. Není moc známá, protože svoje schopnosti nevyužívá k obohacení, nemá nikde reklamy a neúčtuje si horentní sumy. Prostě když potká někoho, kdo potřebuje pomoct, pomůže mu. Fakt.
Jen u mě to jaksi pořád nezabírá. Vždycky to pomůže jen na chvilku.
Zjistila totiž, že mám na sobě kletbu a ať na mně pracuje jakkoli, tak se ta svině pořád vrací. Ta kletba má takovou sílu, že na ni máma sama nestačí. A tak navštívila speciální kurz a poprosila lektora o pomoc. A ten mi udělal kompletní diagnostiku a potvrdil mámě, že pokud mi nepomůžou, fakt budu mít život úplně na hovno. Z nějakého nepochopitelného důvodu na sobě nesu prokletí, které vykříkla moje pra pra pra pra pra babička a rodina z otcovi strany byla dost zákeřná a všechny jejich průsery nesu na hrbu já. Máma mi vysvětlila proč zrovna já, ale nepobrala jsem to. Musím si to srovnat v hlavě.
Najednou mi bylo vysvětleno, proč se mi dějí pořád dokola ty samé špatné věci, proč trpím tolika zdravotními problémy a proč nemůžu ze života vytřískat ani kousek lásky.
Máma společně s lektorem mi pomůžou. Bohužel musím čekat až do února, protože on nemá moc času. Možná že tohle všechno je kec, ale jsem tonoucí co se chytá stébla a tak nějak doufám, že by konečně mohlo být lépe.

Je pravda, že tyhle věci mě vždycky zajímali a já zkoušela aplikovat pozitivní myšlení na svůj život spoustu let. Nikdy to k ničemu dlouhodobě nevedlo. Může na tom mém prokletí být něco pravdy? Sama si nejsem jistá, co si o tom mám myslet.

Seznamka- místo pro idioty?

7. ledna 2017 v 9:58 | MaaMa
Dobrá, dobrá. Nebudu tu tvrdit, že seznamka je zlo a že se na ní dají poznat jenom samí zoufalci. Je pravda, že jsem na seznamce narazila na fajn lidi, s některými se přátelím už patnáct let. A svého současného přítele jsem taky poznala na seznamce. Jo, sice "tajně" šuká padesátiletou škatuli, ale jinak je to pan dokonalý. Pracuje, skvěle se stará o syna i o mě, pomáhá mi a je hodnej. Fakt, kdybych nepřišla na tu jeho chátrající maminu, myslela bych si, že jsem našla posledního jednorožce. V poslední době se snažím před tímto nepatrným problémkem zavírat oči.. I když mi to moc nejde..
No ale to je jedno. Dnes jsem chtěla mluvit o něčem jiném.
Když jsem se dozvěděla o té jeho bokovce, rozhodla jsem se, že se mu pomstím. A založila jsem si profil na seznamce s tím, že hledám flirt. Prostě jsem se rozhodla, že se nechám nezávazně přefiknout a pak mu to vmetu do tváře, aby věděl, jaké to je. Ozvala se spooooousta chlapů. A já si díky tomu uvědomila, že taková nejsem. Tohle prostě nemůžu udělat. Nemluvě o tom, že takovej sex na truc by mi stejně nic nepřinesl, neužila bych si to.
Jenže jsem na internetu narazila na jednu nemocnou holčičku, která hledá někoho na popovídání. Profil jsem si nechala, ale změnila jsem si údaje- napsala jsem že jsem zadaná a mám dítě a jediné, co hledám, je jen pokec.
Chápete- jsem zadaná, mám dítě a hledám jen pokec. Chápete to ne? Je to srozumitelné ne?
Pro ty zoufalce na netu to srozumitelné není. Když jim řeknu, že mám chlapa, tak oni řeknou, že to nevadí a když řeknu, že nemám zájem, tak buď začnou prosit anebo nadávat...
Jako fakt? Fakt se někdo ponižuje stylem: "Prosím, setkáme se aspoň na půl hodiny, já už dlouho neměl holku..."????
To už rovnou může napsat: "Jsem totální chudák, je mi jedno jestli máš dvě hlavy a prsa na zádech, hlavně že máš díru."
Už jsem to nevydržela a do infa rovnou napsala: SAKRA ČTĚTE INFO V PROFILU.......... Napsala jsem, že nikoho nehledám a na otázky co tu hledám a jestli jsem volná odpovídám rovnou bloknutím....
Myslíte, že to pomohlo?
Ani omylem. Nikdo prostě informace v profilu nečte. Každej mrkne na fotku a už vypisuje totální slinty.
Psala jsem si téměř se stovkou chlapů a nenarazila jsem ani na jediného s mozkem. To je smutný.
Co se se seznamkama stalo? Dřív to byly celkem fajn místa, kde se dali poznat super kamarádi. Dneska je to místo plné totálních ubožáků...
Na tohle nemám. Nemocné holčičce na sebe dám e-mail a profil zruším. Protože na seznamce už se dneska fakt kamarád či kamarádka NA POKEC opravdu najít nedají.

A kterou banku by jste mi doporučili?

6. ledna 2017 v 17:00 | MaaMa
Už pár tádnů se chystám na změnu banky, protože s tou svou nejsem spokojená. Hodně lidí mi doporučuje Fio, prý je opravdu dobrá. Jenže když vidím v televizi retardovanýho Koháka, říkám si, že přece nemůžu své peníze svěřit bance, kterou prezentuje tenhle pomoš.
Nicméně dnes nebude řeč o výběru banky, ve kterém si chci založit účet. Dnes budeme hovořit o bance, kterou musím vykrást, abych mohla dát dítě do školy.
Můj syn půjde už brzy do školy a ač jsem nesmírně hrdá, tak mi z toho pomalu šedivý vlasy.
Ty jo, kde na to lidi berou? Batoh, boty, přezuvky, cvičky, penál a jeho vybavení, desky, sešity, obaly, kroužky, výlety, exkurze... Je to šílený. Jak to dělají lidi, co mají třeba tři děti? Nějak si nedovedu představit, že by se to dalo utáhnout bez přepadávání pocestných v tmavých uličkách.
Mají snad rodiče školáků nějaký tajný spolek zasvěcených, kde hrabou prachy, aby se to dalo utáhnout?
Nikdy jsem coby matka nějak extra nevyšilovala. Když jsem byla těhotná, nedělala jsem z toho vědu, jak jiné matky, co chodily na kurzy a učily se dejchat. Když se prcek narodil, nezačala jsem šišlat a do zblbnutí poslouchat Haťa paťa zumba. S výchovou jsem se nikdy nesrala. Snažila jsem se naučit syna chovat se slušně, pokud neposlouchal, prostě dostal na prdel. Hotovo. Když syn spadl z prolízačky, jen jsem se ho zeptala, jestli našel tisícovku a byla pohoda. Žádná panika, maximálně občas pofoukání, ale tak nějak v normě. Myslím, že i když jsem měla pár slabších chvilek, ale nedalo by se říct, že jsem za těch šest let někdy fakt natvrdo vyšilovala. Tedy s jednou výjimkou, kdy mi syn skončil v nemocnici, ale to se dá pochopit....
No, ale teď fakt fakt vyšiluju. Udělala jsem si seznam a spočítala si co nás bude škola stát. Ehm... Jako vážně? Kde na to lidi berou?
Syn má zápis až v dubnu (prý novela zákona nebo co..) a v září jde do školy. Do té doby musím přijít na způsob, jak udělat banku. Slyšela jsem, že Air Bank své klienty dost podkopává... Mám se pustit do Air Bank nebo si mám vybrat Fio kvůli nesympatické reklamě? A dost by se mi šikl komplic, tak pokud má někdo z vás zájem, dejte si přihlášku.
Já si jdu zatím hledat druhou práci, kdyby ta banka neklapla.
S přítelem máme příjem celkem v pohodě, ale tohle, to je fakt darda.

Další šance na něco lepšího

1. ledna 2017 v 15:50 | MaaMa
Zdravím vás v novém roce. Doufám, že jste ho začali lépe než já- ani jsem nečekala na půlnoc kvůli nesnesitelné bolesti zubů. Byla jsem totálně sjetá Ibalginem, takže jsem si nemohla dát ani sklenku vína. Věřte, že to je pro mě největší mučení- nepít na Silvestra.
Dnes už nejsem pod práškama, takže večer otevřu láhev Merlotu a vyseru se na skleničku- prostě si na hrdlo přidělám dudlík, hodím nohy na stůl a pustím si třeba Dymytry. Dítě bude u babičky, tak žádné servítky :)

Mám jednu pozitivní zprávu, ale jinak můj život v posledních měsících stojí za pendrek.
Asi začneme tou dobrou zprávou. Je totiž všeobecně známo, že lidi radši čtou blbý zprávy. Takže v rychlosti: Budeme se stěhovat. Našli jsme úžasnej byt. Odpadne mi s prckem dojíždění a byt je absolutně luxusní. Komplet zrekonstruovaný, obrovský, se zahradou a dvěma sklepy a kuchyň je kompletně nově vybavená a to i myčkou na nádobí :)

A teď pro potěchu škodolibých: jo, budu bydlet konečně ve vysněném bytě a na luxusním místě. Ovšem s chlapem co o mě ztratil zájem. Nový krásný byt a vztah plnej lží a přetvářek..
Jsem naivní pipina, co furt touží po nějaký "opravdový lásce" a akorát na to doplácím. Nic takovýho asi není. Už i moje láska k němu vyprchala. Byla jsem přesvědčená, že láska nemůže jen tak zmizet... Moje zmizela. Je to všechno pryč a teď trávím dny tím, že zadržuju slzy.

Ale je tu nový rok a já se rozhodla pro nové začátky. V postatě je dnešek den jako každý jiný, ale z nějakého důvodu dává spoustě lidem pocit, že můžou začít znova a lépe. A já se toho taky chytám.

Takže moje novoroční předsevzetí?
Zhubnout pár tunek- klasika
Přestat kouřit? Nasrat... Sice kouřím tak dvě denně a někdy ani to ne, ale bez občasné dávky nikotinu jsem agresivní a plazím se po zdech.
Přestat s tou svou debilní naivitou- prostě si natlačit do hlavy, že věřit člověk může jen sobě a pevně se toho držet.


A co je nejdůležitější- udělám všechno proto, abych se postavila na vlastní nohy. Jsem v pasti v nefungujícím vztahu a nemám kam jít, protože ze svého platu bych to prostě sama nedala. Musím se sebou něco udělat, najít si lepší práci, udělat si třeba nějaký kurz, najít si pár brigád z domu... Nehodlám fňukat, že nemám kam jít. Prostě musím něco dělat.
Jeden můj kamarád mi dokonce nabídl práci v Praze. Je to dost komplikované, ale zvažuju to.

Ach jo, je děsný, jak se v relativně krátké době může všechno změnit. Před rokem jsem se svým přítelem trávila Silvestra se sklenkou a pěknou muzikou. Když syn usnul, my zůstali celou noc vzhůru, povídali jsme si, byli jsme šťastný... Byli jsme zamilovaný a rádi jsme spolu trávili čas. A po roce... Nemluvíme, nejsme spolu, ani spolu nespíme... To jsem to dopracovala.

Asi jsem si fakt svůj život představovala jinak... Ale snad ještě není všechno ztracený a ještě dostanu od života nějakou příležitost.

Jo a nedávno jsem měla s nejlepší kamarádem rozhovor na téma láska. On lásku nepotřebuje. Občasný zásun je pro něj dostačující, protože láska člověka tak akorát potrápí. Tehdy jsem mu oponovala, ale teď... Kámo, vyser se na to, co jsem ti říkala. Láska je Pí..vina. Měl jsi recht.

Přeji vám to nelepší do nového roku. Pokud se vám v tom loňském něco nedařilo, přeji vám, aby jste všechno dokázali dát do pořádku.


Všichni jsme pokrytci

24. prosince 2016 v 18:58 | MaaMa
Dobře, všichni možná ne, ale podstatná část ano. Všichni máme plno keců o tom, že si k sobě nikdy nepustíme Santu a všichni před svátky kličkujeme s plnými vozíky v supermarketech a plnou pusou keců o tom, jak těm ostatním lidem neuvěřitelně hrabe....
Mám kamarádku, která zastává vše tradiční. Nebo jsem si to alespoň myslela. U nich Ježíšek vítězí na celé čáře, řekla mi jednou. A já tam byla asi před dvěma týdny na návštěvě. V oknech soby, před barákem u skalky Santa, nad dveřmi další Santa, nad krbem vánoční fusakle a na stolku v obýváku vánoční foto se Santovskými čepičkami... Ale Ježíšek vede, to je hlavní :D Nedalo mi to, musela jsem si do ní rýpnout- to dělám moc ráda. Nevěděla, co mi na to říct.
Mám dva starší bratry a taky už mají rodiny... U nich prostě vede Ježíšek, ale pak stačí, aby přijel Coca Cola vagon a přesvědčení je v prdeli. Najednou není problém posadit dítě na klín tomu úchylovi...

Většina z nás nadává na blázinec před Vánoci, na šílené nakupování a plné obchoďáky. Ale děláme to všichni. Prostě všichni jdeme před Vánoci do obchodu a nakupujeme víc, než je třeba. Sama jsem dneska byla ráno na nákup a nejvíc mě rozesmál dědula, co otráveně prskal kolem sebe kydy ve stylu: "No jo, zblázněte se, vykupte všechno, přichází konec světa...." Mrkla jsem mu do vozíku. Měl tam asi deset balení řízků, deset kilo brambor a další věci, které by vyšly dohromady počítám tak na čtyři tisíce. Ale hlavně že prská na ostatní, že jim před Vánoci hrabe :D
A nejlepší jsou ti magoři, co nakupují přímo na Štědrý večer. Vlastně nakupovali, teď už to myslím nejde. Před lety jsem jsem pracovala jako pokladní v Kauflandu. Byla jsem svobodná a bezdětná, takže šichta na Štědrý den byla samozřejmost. Nevadilo mi to, byly za to pěkný prachy, ale dostávaly mě ty kecy... Skoro každej mi při placení povídal: "To je hrozné, i na Štědrý den vás tu drží...." A já měla chuť se jich zeptat, jestli si dělají prdel. Oni jdou na Štědrý večer do obchodu a pak litují prodavačku, co je obsluhuje. To je docela na odstřel :D

Ale pokrytectví se netýká jen svátků. Strašně se mi líbí, jak každý nadává na Facebook a chytré telefony. Všichni mají plnou tlamku toho, jak už spolu dneska lidi nedokážou komunikovat, jak lidi pořád koukají jen na telefon a v hospodě u píva mlčej... Mno, bohužel. Je to tak. Je prostě taková doba a není chyba sítí a telefonů, že spolu nekomunikujeme. Je to naše chyba, protože se necháme ovlivnit. Nikdo nás nenutí do toho čumět, děláme to z vlastní vůle, takže je k smíchu tvrdit, že chytré telefony jsou zlo.
A taky je vtipné, jak všichni kritizují lidi, co dávají na FB každou hovadinu a přitom sami fotí každý kus žvance než ho snědí a informují na FB o tom, jaké je počasí.

Všichni jen kritizujeme druhé za to, co smai děláme. Klika, že nemám nikde Santu, z Dušiček jsem neudělala helouvínskou sračku, Facebook nemám a před svátky nenakupuju jako by měla přijít válka.
Ale co si budeme nalhávat. Taky mám svý a umím být pěkně pokrytecká. Však na to časem každý přijde, kdo čte můj blog pravidelně ;)

Přeji vám krásné Vánoce

Jo, je to rodina. A co jako?

21. prosince 2016 v 21:28 | MaaMa
Je čas Vánoc. Říká se, že v tomto období by se rodiny měly stmelit, lidé by si měli odpouštět a celkově bychom měli být vstřícnější a víc "v poho". Teda pokud nejste matka jako já, která se po práci musí věnovat rodině a po nocích nahánět vánoční resty. Ale v klidu, já to dělám ráda.
Dnes jsem ale chtěla mluvit o odpuštění, kterého nejsem schopná
Narovinu, když jsem byla malá, nesnila jsem o dráze zpěvačky či princezny a podobných hovadinách. Já věděla už asi od první třídy, čím chci být. Chtěla jsem být v reklamě. Časem se mé obzory rozšířily a já se rozhodla, že jednou budu buď pracovat v reklamě nebo se ze mě stane interiérová designérka. Tento sen mě drží už dvacet let.
Měla jsem se svým životem jasné plány, ale můj otec měl s MÝM životem plány jiné. V prvné řadě mi zakázal studovat na vysněné škole a já tak zbytečně ztratila dva roky na oboru, který jsem nenáviděla.
Kdyby mi tehdy nesebral ty dva roky, mohla jsem dnes mít maturitu a mohla jsem mít naději na práci v reklamě.
Místo toho dělám zkurvenýho dělníka za minimální mzdu a sere mě to čím dál víc.
Byly časy, kdy jsem si myslela, že jsem mu odpustila a normálně jsem s ním komunikovala. Ale s příchodem dítěte se to změnilo. Najednou jsem si uvědomila, co to obnáší se o někoho starat, čeho všeho se člověk musí vzdát... Došlo mi, že můj fotr je protě jen sobeckej sráč, kterej si nezaslouží mé odpuštění. A hned vám řeknu důvody.
Od malička mám problémy s váhou. Když jste děti, nevíte nic a kaloriích a tucích. Vaše zdraví je v rukou vašich rodičů. Moje máma v jednom kuse pracovala, protože fotr chlastal a ona dělala vše proto, aby její děti měly alespoň ty nejnutnější věci. A fotr chtěl mít klid pro své chvilky s pivem, tak nás cpal k prasknutí vlašákem a nutelou (jo, fakt) a místo procházek nám někde schrastil playstation, aby od nás byl klid. Takže jako děti jsme krásně nakynuly a dodnes máme s jídlem problémy. Je totiž těžké překopat zvyky z dětství.
Fotr se vždycky smál našim snům a neměl na nás nervy, takže nás vždycky totálně schodil a nadávál nám- svým dětem- do debilů.
Jako malá jsem byla velmi úspěšná- byla jsem hvězda v literární tvorbě, moje příspěvky se posílaly do soutěží a pravidelně vyhrávaly. Byla jsem sólistka ve sboru a zpívala na ohromných koncertech. Myslíte, že na mě byl ten kretén někdy pyšnej? Vždycky jen držkoval, že to nebylo ono a měla bych zabrat.
Než jsem začala přibírat, byla jsem krásná holka, která zpívala, vyhrávala literární soutěže a mé malby se vystavovaly všude. Jako dítě jsem byla neuvěřitelně nadaná. Jenže pokud se talent poctivě nezalévá, tak prostě... chcípne.
Fotr mi v jednom kuse říkal, že jsem k ničemu, že můj výkon stál za nic, že on by to zvládl lépe... Poslední kapka byla, když jsem vyhrála celostátní soutěž aranžérů. Dělala jsem kašírovaný model (něco jako papírová pasta), trávila na tom přes sto třicet hodin a mazlila jsem se svým dílem, s každým titěrným detailem. Dělala jsem to pro něj, chtěla jsem, aby na mě byl alespoň jednou hrdý. Vyhrála jsem, bezkonkurenčně. Ale "pouze" v soutěži. U něj ne. U něj to bylo pořád málo a jeho pohrdání i po takovém výkonu bylo o to bolestnější.
Tohle se odehrávalo ještě v dobách, kdy mi záleželo na tom, abych mu něco dokázala.
A po celé ty časy co jsem se snažila zavděčit tatínkovi nám v cestě ke štěstí stál i chlast. Hodně chlastu.
Jak jsem napsala výše- mamka hodně pracovala. Musela. Aby si dokázala ulít alespoň pár kaček a svým dětem dopřát věci jako ty nejlevnější boty a oblečení. Fotr na tohle kašlal. A když mamka nepracovala, fotr ji psychicky ničil. Nebil ji, to nikdy, ale terorizoval její duši. A já coby malá holčička byla svědkem toho, jak ji neustále ponižoval a moje máma se schovávala, aby se mohla vybrečet. Udělal z ní nešťastný uzlíček bez špetky sebevědomí.
Pak přišel zlom. Já dospěla, dostala jsem rozum a řekla dost. Začala jsem mámu bránit a konečně ji dokopala k tomu, abychom toho zmetka opustily.
Máma podala konečně žádost o rozvod a společně se mnou se odstěhovala tak daleko, jak to jen šlo.
V té době jsem netušila, jak moc mě mamka chrání před bídou. Já a máma jsme měly dostat podíl z prodeje bytu, kde jsem vyrostla- necelých 400 tisíc. Mamka mi vůbec neřekla, že jí to fotr nedal. Chránila mě celou dobu. Dokonce jsem mohla ukončit nenáviděné studium a začít znovu pracovat na svých snech. Měly jsme holé prdele a do toho nám přišel domů exekutor. Nejen že nám fotr nedal ani korunu z prodeje bytu, ale navíc stihl v době manželství udělat dluhy jako prase. Všechno prochlastal a neměl jak splácet. A díky našim skvělým zákonům padly na mě a mou mámu dluhy někoho jiného. Deset let jsme splácely. Dodnes nevím, kolik jsme měsíčně musely platit. Mamka mi to neřekla, ale asi to bylo hafo, když jsme neměly ani na jídlo a přitom mamka měla dvě práce a já rovněž chodila ze školy do práce. Já si na brigádě vydělala kolem šesti tisíc a neměla jsem ani zimní bundu- nemohla jsem si ji dovolit. Všechny naše peníze šly na dluhy a nebýt našeho dědečka, nezbylo by nám na jídlo- dědeček nám každý měsíc pomáhal s penězi a to celých deset let.
Strašně moc jsem chtěla studovat design, ale musela jsem pracovat, abych mohla splácet dluhy, které jsem neudělala. Takže sbohem studia, nazdar fabriko. Byla jsem ráda, že jsem dodělala střední jako jedna z nejlepších, tehdy jsem snila o tom, že třeba časem budu moct studovat....

....


Byly časy, kdy jsem si říkala, že přece jen je to můj táta a všechno to zlý bych měla nechat za sebou. Měla bych se zachovat dospěle a odpustit mu.
Jenže pak přišlo dítě. Mám doma šestiletého kluka. Nikdy bych mu nedokázala ublížit tím, že bych mu vynadala do debilů. Nikdy bych mu neřekla, že jeho snaha mě potěšit je k hovnu a nikdy bych mu neřekla, že je k ničemu a nic nedokáže. Nikdy bych ho nenutila jít na školu, která se mu hnusí. Když má můj syn představení, jdu se na něj podívat a pýchou se mi oči zalévají slzami. Ať se stane cokoliv, vždycky budu při něm, udělám pro něj všechno a vždycky ho podržím. Nikdy nedopustím, aby nějak strádal. On bude mít vždycky vše, co kluk potřebuje. Jemu se nikdy nebudou smát, že jako jedinej nemá kolo, jako ostatní kluci. Vždycky ho budu milovat a udělám vše proto, aby prožil šťastný život.
Nikdy bych nedovolila sníst tři rohlíky, aby se pak mohl válet u konzole. Naučila jsem ho zdravé stravě a pohybu a podporuju co je třeba. Chce se v pěti letech učit násobilku a koukat do encyklopedií (jo, to fakt dělá)? Dobře, udělám si čas, pomůžu mu v duševním růstu. I když mě občas jeho otázky přivádějí k šílenství (jako vážně, když vám povídá o bičovcích a ptá se, jestli couvají, tak fakt už nevím...), zatnu zuby a snažím se mu věci nějak objasnit nebo alespoň přislíbit, že si otevřem tetu Wikipedii nebo strejdu Googla a najdeme odpověď.
Můj syn je pro mě vším a já chci, aby to věděl.

Mně fotr nikdy nedal najevo lásku. Ani malinko.

Asi bych mu fakt dokázala odpustit, kdyby se nechoval jako kokot. Víte, on se spravil. Přestal chlastat, pracuje a znova se oženil. Dokázala bych mu odpustit i to, že si vůbec nepřipouští, co všechno provedl a jak nám ublížil. Víte, já jsem typ člověka, kterého trápí, když někomu ublíží a nedovedu pochopit, jak je možné, že se fotr nechytne za rypák a neškemrá o odpuštění.... Ale prostě budiž... Dalo by se to odpustit...
Jenže... Po letech přijde čas, když mu otevřete dveře a pozvete ho k sobě domů a do svého života... Nevím, jestli jsem čekala omluvu nebo alespoň náznak pokání. Ale určitě jsem čekala vlídné slovo a pokoru v jeho očích. Bohužel. Když jsem se po letech setkala s tátou, sjel mě výtahovým pohledem, znechuceně zakroutil hlavou a řekl: "Ty jsi ale vyžraná". Jo, mimochodem- tohle se stalo v době, když jsem měla asi šedesát kilo a dělala jsem squash, badminton, spinning, pilates a chodila jsem běhat a tančit...
Pak vstoupí a když před něj položím kafe, řekne: "mno, když mi k tomu naliješ limonádu, vypiju to, ty jsi nikdy neuměla dělat kafe.."
A pak když znechuceně požužlává úplně normálně chutnající kafe, spustí kecy o tom, že jsem blbá, protože kdybych se snažila, mohla jsem to někam dotáhnout, protože jsem vždy byla talentovaná. Pak začne kritizovat mé bydlení a vůbec mu nedojde, že to je jeho vina, že nemůžu teď žít ve svém, protože ten milion (dobře, necelej), co jsem do něj narvala jsem mohla mít ve svém...
Během cucání kafe sejme moje sebevědomí, zakroutí hlavou nad tím, proč jsem proboha byla lína studovat (jako fakt?) a pak do mě začne kulit, že bych si měla šetřit na barák...
A já sedím proti němu a hryžu se do jazyka jako zběsilá, protože mám chuť na něj začít řvát, aby se vzpamatoval, ale z nějakého důvodu na to nemám koule. A tak sedím a poslouchám ty jeho kydy a říkám si, že už ho nikdy nechci vidět.

Jo, je čas Vánoc, čas odpuštění. Ale jemu prostě nikdy neodpustím. Nechci. Nestojím o něj. Nechci ho mít ve svém životě.

Kam dál