Byli jsme v nemocnici

Středa v 12:36 | MaaMa
Před týdnem se můj syn vrátil ze školky s tím, že je mu na zvracení. Vážně, byl úplně bledý a zesláblý. Musela jsem nasadit dietu a zavolat do práce, že nepřijdu. Všechno bylo v pohodě a v pátek už to vypadalo, že je nejhorší za námi. Dietu jsme drželi dál, pro jistotu, ale říkala jsem si, že už můžeme být v klidu.
Jenže v sobotu odpoledne prcka začalo bolet bříško. Ale stěžoval si jen chvilku, pak to přešlo a byl úplně v pohodě. Večer šel spát a pak to začalo. Večer vylítl z postýlky a běžel na záchod, že se mu chce strašně blinkat. V koupelně se pobadl za břicho a padl k zemi a kroutil se bolestí. Krve by se ve mně nedořezal a okamžitě jsem volala rychlou. Než jsme se dostali do nemocnice, syn prodělal ještě tři šílený záchvaty bolesti, kdy padl v křečich a brečel.
V nemocnici mu udělali vyšetření a zjistili, že jeho střeva jsou na pět centimetrů jakoby zajetá v sobě a to způsobuje ty šílený bolesti. Ještě tu noc musel na sál.
Naštěstí se vše povedlo bez problémů a už jsem s prckem doma. Musím mu vařit kašičky a dělat koktejly a budeme teď dva týdny doma. Snad se mu to už nikdy nevrátí. Bylo to šílený a byla jsem strachy bez sebe.
V nemocnici jsem si vzpomněla na článek o domácích porodech, který jsem nedávno psala a na argumenty některých maminek, že nemocnice je nepříjemná a neosobní... Já byla z peronálu celá pryč. Každý doktor, každá sestřička i zřízenec byli absolutně skvělý. Přátelští a s perfektním přístupem k dětem. Byla jsem z nich úplně nadšená a i syn díky jejich přístupu zvládal všechno lépe. Jasně, ne vždy je každá sestřička v dobré náladě, ale pořád je to člověk, který pomáhá těm, co to potřebují. Najednou mi přijdou argumenty toho typu, že nemocnice jsou neosobní ještě víc k smíchu, než dřív. Když si vezmu, co všechno museli synovi provádět a jak k němu přistupovali s trpělivostí a vlídným slovem.... Zdravotníci jsou absolutně skvělí lidi. Pečují o lidi, pomáhá jim všechno líp zvládnout a já je obdivuju.
A teď končím, jdu prckovi udělat krémovou polívku a budu s ním koukat na pohádku- Angry Birds ve filmu už znám zpaměti :)
 

Když je karma svině...

12. ledna 2017 v 14:55 | MaaMa
... žádná síla mysli nepomůže.

Článek na TT: Síla mysli

Už od mala se pohybuji v kruzích tajemna. Moje máma je totiž taková čarodějnice. Když jsem byla malá, léčila lidi z okolí svými rozpálenými dlaněmi a kyvadlem. Vždy se zajímala o duchovno a já se toho tak trochu chytla. Neřekla bych, že tomu bezmezně věřím, ale musím uznat, že mi to přijde zajímavé a že připouštím, že něco na tom asi být může.
Četla jsem knihy od Luise L. Hay, Vadima Zelanda i Rhondy Byrne. Je hezké, když vám někdo řekne, že se můžete mít lépe, že jen stačí věřit.
Když se podívám zpět, můžu fakt narovinu říct, že se mi nikdy moc nedařilo. Už jako malá jsem trpěla obezitou a k tomu atopickým ekzémem. Měla jsem ruce popraskané do krve a máma mě musela mazat vazelínou a ovazovat mi rány. Jo, zkuste obézní dítě s ofačovanejma rukama švihnout do školy, do dětského kolektivu. Je to stejné jako hodit jehně do klece s fakt hladovou pumou.
Nikdy jsem nebyla schopná si najít opravdovou kamarádku. Vždycky jsem nakonec skončila zrazená. Vždycky jsem já byla ta ošklivá a ta myš ve stínu krásnejch holek. Nějak jsem si říkala, že až vyrostu, bude všechno lepší...
Nebylo. Tedy, ne o moc. Nemohla jsem studovat a musela jsem platit dluhy, které jsem neudělala. Ale nebylo zase tak zle. Poznala jsem v té době svého nejlepšího kamaráda a našla opravdovou lásku.
Kamarád mi zůstal dodnes, ale opravdovou lásku jsem poslala do háje. Dnes to vnímám tak, že tehdy jsem se prostě vybodla na svou jedinou šanci pro lepší život.
Po tom, co jsem tohle udělala, se mi v milostném životě těžce nedařilo. Fakt jsem potkávala jednoho zmetka za druhým až jsem si nakonec užívala peklíčka s despotou a cholerikem.
Po rozchodu s tím psychotickým magorem mi začalo ještě větší peklo a musela jsem to řešit na policii. V té době už byl Stalking trestný čin, ale ti kreténi na služebně mi v podstatě řekli, že pes který štěká nekouše a já jsem hysterka. Bomba.
Pořád se mi v ničem nedařilo. Nechápala jsem, jak je to možné. Snad s výjimkou nejlepšího kamaráda mě nikdy nikdo neměl skutečně rád, neustále jsem se setkávala se zklamáním a zradou, s finančními problémy. Jakoby prostě nic v mém životě nemohlo probíhat hladce.
Pak jsem se zabejčila, že se nebudu furt jen utápět v tom, co se mi nedaří a začnu znova. Když mi skončila mateřská, nastal zlom. Našla jsem si fajn práci, finančně jsem si polepšila, našla jsem si úžasné kamarádky a potkala lásku svého života. To zní krásně, že?
Tak si to shrňme- finance jsou lepší, to ano. Ale mám jen na základní věci, šetření na dovolenou nebo nějaký hezký hadřík mi nehrozí. Ale to je v pohodě, hlavní je, že jsou peníze na základ.
Moje úžasné kamarádky- Jedna na mě ušila tak brutální boudu s pronájmem bytu, že já za to musím dodnes splácet dluh a druhá si dělala zálusk na mého chlapa a nedokázala překousnout, že mi ho nepřebrala.
A teď k lásce mého života- Obětovala jsem mu vše, protože jsem žila v představě, že on za to stojí. Kromě toho, že mu na mně už absolutně nezáleží a podvádí mě jsem zjistila, že nemůžu mít ani děti. Čekali jsme, ale v té době jsem mu podruhé přišla na tu jeho starou kurvu a potratila jsem. Od té doby mám zdravotní problémy a vyhlídka na dítě, která byla už před tím dost malá je teď téměř nulová.
Jsem v posledních dnech smutná a plačtivá, protože se nedokážu srovnat s tím, jak dopadl můj vztah. Jsme prostě jen spolubydlící, nic víc. Dřív jsme spolu koukali na filmy, hráli karty, chodili ven a do kaváren, do kina... Dneska se nepřemluví ani k tomu, aby se se mnou podíval na ten blbej film. O sexu ani nemluvím. Dřív jsem měla snahu, ale už na to kašlu. On se tomu vyhýbá jak čert kříži a já se ho prosit nehodlám. Ta sexuální frustrace mě deptá. On má zjevně sex jinde, já nejsem schopná si bokovku najít, protože ho prostě nedokážu podvést...

Mluvila jsem o tom se svou mámou a říkala jsem jí, že mám někdy pocit, jako bych byla zakletá, protože u mě nic nemůže probíhat normálně a pořád mi padaj klacky pod nohy. Houby klacky, zkurvený granáty...
Moje máma hodně pomáhá lidem. Není moc známá, protože svoje schopnosti nevyužívá k obohacení, nemá nikde reklamy a neúčtuje si horentní sumy. Prostě když potká někoho, kdo potřebuje pomoct, pomůže mu. Fakt.
Jen u mě to jaksi pořád nezabírá. Vždycky to pomůže jen na chvilku.
Zjistila totiž, že mám na sobě kletbu a ať na mně pracuje jakkoli, tak se ta svině pořád vrací. Ta kletba má takovou sílu, že na ni máma sama nestačí. A tak navštívila speciální kurz a poprosila lektora o pomoc. A ten mi udělal kompletní diagnostiku a potvrdil mámě, že pokud mi nepomůžou, fakt budu mít život úplně na hovno. Z nějakého nepochopitelného důvodu na sobě nesu prokletí, které vykříkla moje pra pra pra pra pra babička a rodina z otcovi strany byla dost zákeřná a všechny jejich průsery nesu na hrbu já. Máma mi vysvětlila proč zrovna já, ale nepobrala jsem to. Musím si to srovnat v hlavě.
Najednou mi bylo vysvětleno, proč se mi dějí pořád dokola ty samé špatné věci, proč trpím tolika zdravotními problémy a proč nemůžu ze života vytřískat ani kousek lásky.
Máma společně s lektorem mi pomůžou. Bohužel musím čekat až do února, protože on nemá moc času. Možná že tohle všechno je kec, ale jsem tonoucí co se chytá stébla a tak nějak doufám, že by konečně mohlo být lépe.

Je pravda, že tyhle věci mě vždycky zajímali a já zkoušela aplikovat pozitivní myšlení na svůj život spoustu let. Nikdy to k ničemu dlouhodobě nevedlo. Může na tom mém prokletí být něco pravdy? Sama si nejsem jistá, co si o tom mám myslet.

Seznamka- místo pro idioty?

7. ledna 2017 v 9:58 | MaaMa
Dobrá, dobrá. Nebudu tu tvrdit, že seznamka je zlo a že se na ní dají poznat jenom samí zoufalci. Je pravda, že jsem na seznamce narazila na fajn lidi, s některými se přátelím už patnáct let. A svého současného přítele jsem taky poznala na seznamce. Jo, sice "tajně" šuká padesátiletou škatuli, ale jinak je to pan dokonalý. Pracuje, skvěle se stará o syna i o mě, pomáhá mi a je hodnej. Fakt, kdybych nepřišla na tu jeho chátrající maminu, myslela bych si, že jsem našla posledního jednorožce. V poslední době se snažím před tímto nepatrným problémkem zavírat oči.. I když mi to moc nejde..
No ale to je jedno. Dnes jsem chtěla mluvit o něčem jiném.
Když jsem se dozvěděla o té jeho bokovce, rozhodla jsem se, že se mu pomstím. A založila jsem si profil na seznamce s tím, že hledám flirt. Prostě jsem se rozhodla, že se nechám nezávazně přefiknout a pak mu to vmetu do tváře, aby věděl, jaké to je. Ozvala se spooooousta chlapů. A já si díky tomu uvědomila, že taková nejsem. Tohle prostě nemůžu udělat. Nemluvě o tom, že takovej sex na truc by mi stejně nic nepřinesl, neužila bych si to.
Jenže jsem na internetu narazila na jednu nemocnou holčičku, která hledá někoho na popovídání. Profil jsem si nechala, ale změnila jsem si údaje- napsala jsem že jsem zadaná a mám dítě a jediné, co hledám, je jen pokec.
Chápete- jsem zadaná, mám dítě a hledám jen pokec. Chápete to ne? Je to srozumitelné ne?
Pro ty zoufalce na netu to srozumitelné není. Když jim řeknu, že mám chlapa, tak oni řeknou, že to nevadí a když řeknu, že nemám zájem, tak buď začnou prosit anebo nadávat...
Jako fakt? Fakt se někdo ponižuje stylem: "Prosím, setkáme se aspoň na půl hodiny, já už dlouho neměl holku..."????
To už rovnou může napsat: "Jsem totální chudák, je mi jedno jestli máš dvě hlavy a prsa na zádech, hlavně že máš díru."
Už jsem to nevydržela a do infa rovnou napsala: SAKRA ČTĚTE INFO V PROFILU.......... Napsala jsem, že nikoho nehledám a na otázky co tu hledám a jestli jsem volná odpovídám rovnou bloknutím....
Myslíte, že to pomohlo?
Ani omylem. Nikdo prostě informace v profilu nečte. Každej mrkne na fotku a už vypisuje totální slinty.
Psala jsem si téměř se stovkou chlapů a nenarazila jsem ani na jediného s mozkem. To je smutný.
Co se se seznamkama stalo? Dřív to byly celkem fajn místa, kde se dali poznat super kamarádi. Dneska je to místo plné totálních ubožáků...
Na tohle nemám. Nemocné holčičce na sebe dám e-mail a profil zruším. Protože na seznamce už se dneska fakt kamarád či kamarádka NA POKEC opravdu najít nedají.
 


A kterou banku by jste mi doporučili?

6. ledna 2017 v 17:00 | MaaMa
Už pár tádnů se chystám na změnu banky, protože s tou svou nejsem spokojená. Hodně lidí mi doporučuje Fio, prý je opravdu dobrá. Jenže když vidím v televizi retardovanýho Koháka, říkám si, že přece nemůžu své peníze svěřit bance, kterou prezentuje tenhle pomoš.
Nicméně dnes nebude řeč o výběru banky, ve kterém si chci založit účet. Dnes budeme hovořit o bance, kterou musím vykrást, abych mohla dát dítě do školy.
Můj syn půjde už brzy do školy a ač jsem nesmírně hrdá, tak mi z toho pomalu šedivý vlasy.
Ty jo, kde na to lidi berou? Batoh, boty, přezuvky, cvičky, penál a jeho vybavení, desky, sešity, obaly, kroužky, výlety, exkurze... Je to šílený. Jak to dělají lidi, co mají třeba tři děti? Nějak si nedovedu představit, že by se to dalo utáhnout bez přepadávání pocestných v tmavých uličkách.
Mají snad rodiče školáků nějaký tajný spolek zasvěcených, kde hrabou prachy, aby se to dalo utáhnout?
Nikdy jsem coby matka nějak extra nevyšilovala. Když jsem byla těhotná, nedělala jsem z toho vědu, jak jiné matky, co chodily na kurzy a učily se dejchat. Když se prcek narodil, nezačala jsem šišlat a do zblbnutí poslouchat Haťa paťa zumba. S výchovou jsem se nikdy nesrala. Snažila jsem se naučit syna chovat se slušně, pokud neposlouchal, prostě dostal na prdel. Hotovo. Když syn spadl z prolízačky, jen jsem se ho zeptala, jestli našel tisícovku a byla pohoda. Žádná panika, maximálně občas pofoukání, ale tak nějak v normě. Myslím, že i když jsem měla pár slabších chvilek, ale nedalo by se říct, že jsem za těch šest let někdy fakt natvrdo vyšilovala. Tedy s jednou výjimkou, kdy mi syn skončil v nemocnici, ale to se dá pochopit....
No, ale teď fakt fakt vyšiluju. Udělala jsem si seznam a spočítala si co nás bude škola stát. Ehm... Jako vážně? Kde na to lidi berou?
Syn má zápis až v dubnu (prý novela zákona nebo co..) a v září jde do školy. Do té doby musím přijít na způsob, jak udělat banku. Slyšela jsem, že Air Bank své klienty dost podkopává... Mám se pustit do Air Bank nebo si mám vybrat Fio kvůli nesympatické reklamě? A dost by se mi šikl komplic, tak pokud má někdo z vás zájem, dejte si přihlášku.
Já si jdu zatím hledat druhou práci, kdyby ta banka neklapla.
S přítelem máme příjem celkem v pohodě, ale tohle, to je fakt darda.

Další šance na něco lepšího

1. ledna 2017 v 15:50 | MaaMa
Zdravím vás v novém roce. Doufám, že jste ho začali lépe než já- ani jsem nečekala na půlnoc kvůli nesnesitelné bolesti zubů. Byla jsem totálně sjetá Ibalginem, takže jsem si nemohla dát ani sklenku vína. Věřte, že to je pro mě největší mučení- nepít na Silvestra.
Dnes už nejsem pod práškama, takže večer otevřu láhev Merlotu a vyseru se na skleničku- prostě si na hrdlo přidělám dudlík, hodím nohy na stůl a pustím si třeba Dymytry. Dítě bude u babičky, tak žádné servítky :)

Mám jednu pozitivní zprávu, ale jinak můj život v posledních měsících stojí za pendrek.
Asi začneme tou dobrou zprávou. Je totiž všeobecně známo, že lidi radši čtou blbý zprávy. Takže v rychlosti: Budeme se stěhovat. Našli jsme úžasnej byt. Odpadne mi s prckem dojíždění a byt je absolutně luxusní. Komplet zrekonstruovaný, obrovský, se zahradou a dvěma sklepy a kuchyň je kompletně nově vybavená a to i myčkou na nádobí :)

A teď pro potěchu škodolibých: jo, budu bydlet konečně ve vysněném bytě a na luxusním místě. Ovšem s chlapem co o mě ztratil zájem. Nový krásný byt a vztah plnej lží a přetvářek..
Jsem naivní pipina, co furt touží po nějaký "opravdový lásce" a akorát na to doplácím. Nic takovýho asi není. Už i moje láska k němu vyprchala. Byla jsem přesvědčená, že láska nemůže jen tak zmizet... Moje zmizela. Je to všechno pryč a teď trávím dny tím, že zadržuju slzy.

Ale je tu nový rok a já se rozhodla pro nové začátky. V postatě je dnešek den jako každý jiný, ale z nějakého důvodu dává spoustě lidem pocit, že můžou začít znova a lépe. A já se toho taky chytám.

Takže moje novoroční předsevzetí?
Zhubnout pár tunek- klasika
Přestat kouřit? Nasrat... Sice kouřím tak dvě denně a někdy ani to ne, ale bez občasné dávky nikotinu jsem agresivní a plazím se po zdech.
Přestat s tou svou debilní naivitou- prostě si natlačit do hlavy, že věřit člověk může jen sobě a pevně se toho držet.


A co je nejdůležitější- udělám všechno proto, abych se postavila na vlastní nohy. Jsem v pasti v nefungujícím vztahu a nemám kam jít, protože ze svého platu bych to prostě sama nedala. Musím se sebou něco udělat, najít si lepší práci, udělat si třeba nějaký kurz, najít si pár brigád z domu... Nehodlám fňukat, že nemám kam jít. Prostě musím něco dělat.
Jeden můj kamarád mi dokonce nabídl práci v Praze. Je to dost komplikované, ale zvažuju to.

Ach jo, je děsný, jak se v relativně krátké době může všechno změnit. Před rokem jsem se svým přítelem trávila Silvestra se sklenkou a pěknou muzikou. Když syn usnul, my zůstali celou noc vzhůru, povídali jsme si, byli jsme šťastný... Byli jsme zamilovaný a rádi jsme spolu trávili čas. A po roce... Nemluvíme, nejsme spolu, ani spolu nespíme... To jsem to dopracovala.

Asi jsem si fakt svůj život představovala jinak... Ale snad ještě není všechno ztracený a ještě dostanu od života nějakou příležitost.

Jo a nedávno jsem měla s nejlepší kamarádem rozhovor na téma láska. On lásku nepotřebuje. Občasný zásun je pro něj dostačující, protože láska člověka tak akorát potrápí. Tehdy jsem mu oponovala, ale teď... Kámo, vyser se na to, co jsem ti říkala. Láska je Pí..vina. Měl jsi recht.

Přeji vám to nelepší do nového roku. Pokud se vám v tom loňském něco nedařilo, přeji vám, aby jste všechno dokázali dát do pořádku.


Všichni jsme pokrytci

24. prosince 2016 v 18:58 | MaaMa
Dobře, všichni možná ne, ale podstatná část ano. Všichni máme plno keců o tom, že si k sobě nikdy nepustíme Santu a všichni před svátky kličkujeme s plnými vozíky v supermarketech a plnou pusou keců o tom, jak těm ostatním lidem neuvěřitelně hrabe....
Mám kamarádku, která zastává vše tradiční. Nebo jsem si to alespoň myslela. U nich Ježíšek vítězí na celé čáře, řekla mi jednou. A já tam byla asi před dvěma týdny na návštěvě. V oknech soby, před barákem u skalky Santa, nad dveřmi další Santa, nad krbem vánoční fusakle a na stolku v obýváku vánoční foto se Santovskými čepičkami... Ale Ježíšek vede, to je hlavní :D Nedalo mi to, musela jsem si do ní rýpnout- to dělám moc ráda. Nevěděla, co mi na to říct.
Mám dva starší bratry a taky už mají rodiny... U nich prostě vede Ježíšek, ale pak stačí, aby přijel Coca Cola vagon a přesvědčení je v prdeli. Najednou není problém posadit dítě na klín tomu úchylovi...

Většina z nás nadává na blázinec před Vánoci, na šílené nakupování a plné obchoďáky. Ale děláme to všichni. Prostě všichni jdeme před Vánoci do obchodu a nakupujeme víc, než je třeba. Sama jsem dneska byla ráno na nákup a nejvíc mě rozesmál dědula, co otráveně prskal kolem sebe kydy ve stylu: "No jo, zblázněte se, vykupte všechno, přichází konec světa...." Mrkla jsem mu do vozíku. Měl tam asi deset balení řízků, deset kilo brambor a další věci, které by vyšly dohromady počítám tak na čtyři tisíce. Ale hlavně že prská na ostatní, že jim před Vánoci hrabe :D
A nejlepší jsou ti magoři, co nakupují přímo na Štědrý večer. Vlastně nakupovali, teď už to myslím nejde. Před lety jsem jsem pracovala jako pokladní v Kauflandu. Byla jsem svobodná a bezdětná, takže šichta na Štědrý den byla samozřejmost. Nevadilo mi to, byly za to pěkný prachy, ale dostávaly mě ty kecy... Skoro každej mi při placení povídal: "To je hrozné, i na Štědrý den vás tu drží...." A já měla chuť se jich zeptat, jestli si dělají prdel. Oni jdou na Štědrý večer do obchodu a pak litují prodavačku, co je obsluhuje. To je docela na odstřel :D

Ale pokrytectví se netýká jen svátků. Strašně se mi líbí, jak každý nadává na Facebook a chytré telefony. Všichni mají plnou tlamku toho, jak už spolu dneska lidi nedokážou komunikovat, jak lidi pořád koukají jen na telefon a v hospodě u píva mlčej... Mno, bohužel. Je to tak. Je prostě taková doba a není chyba sítí a telefonů, že spolu nekomunikujeme. Je to naše chyba, protože se necháme ovlivnit. Nikdo nás nenutí do toho čumět, děláme to z vlastní vůle, takže je k smíchu tvrdit, že chytré telefony jsou zlo.
A taky je vtipné, jak všichni kritizují lidi, co dávají na FB každou hovadinu a přitom sami fotí každý kus žvance než ho snědí a informují na FB o tom, jaké je počasí.

Všichni jen kritizujeme druhé za to, co smai děláme. Klika, že nemám nikde Santu, z Dušiček jsem neudělala helouvínskou sračku, Facebook nemám a před svátky nenakupuju jako by měla přijít válka.
Ale co si budeme nalhávat. Taky mám svý a umím být pěkně pokrytecká. Však na to časem každý přijde, kdo čte můj blog pravidelně ;)

Přeji vám krásné Vánoce

Jo, je to rodina. A co jako?

21. prosince 2016 v 21:28 | MaaMa
Je čas Vánoc. Říká se, že v tomto období by se rodiny měly stmelit, lidé by si měli odpouštět a celkově bychom měli být vstřícnější a víc "v poho". Teda pokud nejste matka jako já, která se po práci musí věnovat rodině a po nocích nahánět vánoční resty. Ale v klidu, já to dělám ráda.
Dnes jsem ale chtěla mluvit o odpuštění, kterého nejsem schopná
Narovinu, když jsem byla malá, nesnila jsem o dráze zpěvačky či princezny a podobných hovadinách. Já věděla už asi od první třídy, čím chci být. Chtěla jsem být v reklamě. Časem se mé obzory rozšířily a já se rozhodla, že jednou budu buď pracovat v reklamě nebo se ze mě stane interiérová designérka. Tento sen mě drží už dvacet let.
Měla jsem se svým životem jasné plány, ale můj otec měl s MÝM životem plány jiné. V prvné řadě mi zakázal studovat na vysněné škole a já tak zbytečně ztratila dva roky na oboru, který jsem nenáviděla.
Kdyby mi tehdy nesebral ty dva roky, mohla jsem dnes mít maturitu a mohla jsem mít naději na práci v reklamě.
Místo toho dělám zkurvenýho dělníka za minimální mzdu a sere mě to čím dál víc.
Byly časy, kdy jsem si myslela, že jsem mu odpustila a normálně jsem s ním komunikovala. Ale s příchodem dítěte se to změnilo. Najednou jsem si uvědomila, co to obnáší se o někoho starat, čeho všeho se člověk musí vzdát... Došlo mi, že můj fotr je protě jen sobeckej sráč, kterej si nezaslouží mé odpuštění. A hned vám řeknu důvody.
Od malička mám problémy s váhou. Když jste děti, nevíte nic a kaloriích a tucích. Vaše zdraví je v rukou vašich rodičů. Moje máma v jednom kuse pracovala, protože fotr chlastal a ona dělala vše proto, aby její děti měly alespoň ty nejnutnější věci. A fotr chtěl mít klid pro své chvilky s pivem, tak nás cpal k prasknutí vlašákem a nutelou (jo, fakt) a místo procházek nám někde schrastil playstation, aby od nás byl klid. Takže jako děti jsme krásně nakynuly a dodnes máme s jídlem problémy. Je totiž těžké překopat zvyky z dětství.
Fotr se vždycky smál našim snům a neměl na nás nervy, takže nás vždycky totálně schodil a nadávál nám- svým dětem- do debilů.
Jako malá jsem byla velmi úspěšná- byla jsem hvězda v literární tvorbě, moje příspěvky se posílaly do soutěží a pravidelně vyhrávaly. Byla jsem sólistka ve sboru a zpívala na ohromných koncertech. Myslíte, že na mě byl ten kretén někdy pyšnej? Vždycky jen držkoval, že to nebylo ono a měla bych zabrat.
Než jsem začala přibírat, byla jsem krásná holka, která zpívala, vyhrávala literární soutěže a mé malby se vystavovaly všude. Jako dítě jsem byla neuvěřitelně nadaná. Jenže pokud se talent poctivě nezalévá, tak prostě... chcípne.
Fotr mi v jednom kuse říkal, že jsem k ničemu, že můj výkon stál za nic, že on by to zvládl lépe... Poslední kapka byla, když jsem vyhrála celostátní soutěž aranžérů. Dělala jsem kašírovaný model (něco jako papírová pasta), trávila na tom přes sto třicet hodin a mazlila jsem se svým dílem, s každým titěrným detailem. Dělala jsem to pro něj, chtěla jsem, aby na mě byl alespoň jednou hrdý. Vyhrála jsem, bezkonkurenčně. Ale "pouze" v soutěži. U něj ne. U něj to bylo pořád málo a jeho pohrdání i po takovém výkonu bylo o to bolestnější.
Tohle se odehrávalo ještě v dobách, kdy mi záleželo na tom, abych mu něco dokázala.
A po celé ty časy co jsem se snažila zavděčit tatínkovi nám v cestě ke štěstí stál i chlast. Hodně chlastu.
Jak jsem napsala výše- mamka hodně pracovala. Musela. Aby si dokázala ulít alespoň pár kaček a svým dětem dopřát věci jako ty nejlevnější boty a oblečení. Fotr na tohle kašlal. A když mamka nepracovala, fotr ji psychicky ničil. Nebil ji, to nikdy, ale terorizoval její duši. A já coby malá holčička byla svědkem toho, jak ji neustále ponižoval a moje máma se schovávala, aby se mohla vybrečet. Udělal z ní nešťastný uzlíček bez špetky sebevědomí.
Pak přišel zlom. Já dospěla, dostala jsem rozum a řekla dost. Začala jsem mámu bránit a konečně ji dokopala k tomu, abychom toho zmetka opustily.
Máma podala konečně žádost o rozvod a společně se mnou se odstěhovala tak daleko, jak to jen šlo.
V té době jsem netušila, jak moc mě mamka chrání před bídou. Já a máma jsme měly dostat podíl z prodeje bytu, kde jsem vyrostla- necelých 400 tisíc. Mamka mi vůbec neřekla, že jí to fotr nedal. Chránila mě celou dobu. Dokonce jsem mohla ukončit nenáviděné studium a začít znovu pracovat na svých snech. Měly jsme holé prdele a do toho nám přišel domů exekutor. Nejen že nám fotr nedal ani korunu z prodeje bytu, ale navíc stihl v době manželství udělat dluhy jako prase. Všechno prochlastal a neměl jak splácet. A díky našim skvělým zákonům padly na mě a mou mámu dluhy někoho jiného. Deset let jsme splácely. Dodnes nevím, kolik jsme měsíčně musely platit. Mamka mi to neřekla, ale asi to bylo hafo, když jsme neměly ani na jídlo a přitom mamka měla dvě práce a já rovněž chodila ze školy do práce. Já si na brigádě vydělala kolem šesti tisíc a neměla jsem ani zimní bundu- nemohla jsem si ji dovolit. Všechny naše peníze šly na dluhy a nebýt našeho dědečka, nezbylo by nám na jídlo- dědeček nám každý měsíc pomáhal s penězi a to celých deset let.
Strašně moc jsem chtěla studovat design, ale musela jsem pracovat, abych mohla splácet dluhy, které jsem neudělala. Takže sbohem studia, nazdar fabriko. Byla jsem ráda, že jsem dodělala střední jako jedna z nejlepších, tehdy jsem snila o tom, že třeba časem budu moct studovat....

....


Byly časy, kdy jsem si říkala, že přece jen je to můj táta a všechno to zlý bych měla nechat za sebou. Měla bych se zachovat dospěle a odpustit mu.
Jenže pak přišlo dítě. Mám doma šestiletého kluka. Nikdy bych mu nedokázala ublížit tím, že bych mu vynadala do debilů. Nikdy bych mu neřekla, že jeho snaha mě potěšit je k hovnu a nikdy bych mu neřekla, že je k ničemu a nic nedokáže. Nikdy bych ho nenutila jít na školu, která se mu hnusí. Když má můj syn představení, jdu se na něj podívat a pýchou se mi oči zalévají slzami. Ať se stane cokoliv, vždycky budu při něm, udělám pro něj všechno a vždycky ho podržím. Nikdy nedopustím, aby nějak strádal. On bude mít vždycky vše, co kluk potřebuje. Jemu se nikdy nebudou smát, že jako jedinej nemá kolo, jako ostatní kluci. Vždycky ho budu milovat a udělám vše proto, aby prožil šťastný život.
Nikdy bych nedovolila sníst tři rohlíky, aby se pak mohl válet u konzole. Naučila jsem ho zdravé stravě a pohybu a podporuju co je třeba. Chce se v pěti letech učit násobilku a koukat do encyklopedií (jo, to fakt dělá)? Dobře, udělám si čas, pomůžu mu v duševním růstu. I když mě občas jeho otázky přivádějí k šílenství (jako vážně, když vám povídá o bičovcích a ptá se, jestli couvají, tak fakt už nevím...), zatnu zuby a snažím se mu věci nějak objasnit nebo alespoň přislíbit, že si otevřem tetu Wikipedii nebo strejdu Googla a najdeme odpověď.
Můj syn je pro mě vším a já chci, aby to věděl.

Mně fotr nikdy nedal najevo lásku. Ani malinko.

Asi bych mu fakt dokázala odpustit, kdyby se nechoval jako kokot. Víte, on se spravil. Přestal chlastat, pracuje a znova se oženil. Dokázala bych mu odpustit i to, že si vůbec nepřipouští, co všechno provedl a jak nám ublížil. Víte, já jsem typ člověka, kterého trápí, když někomu ublíží a nedovedu pochopit, jak je možné, že se fotr nechytne za rypák a neškemrá o odpuštění.... Ale prostě budiž... Dalo by se to odpustit...
Jenže... Po letech přijde čas, když mu otevřete dveře a pozvete ho k sobě domů a do svého života... Nevím, jestli jsem čekala omluvu nebo alespoň náznak pokání. Ale určitě jsem čekala vlídné slovo a pokoru v jeho očích. Bohužel. Když jsem se po letech setkala s tátou, sjel mě výtahovým pohledem, znechuceně zakroutil hlavou a řekl: "Ty jsi ale vyžraná". Jo, mimochodem- tohle se stalo v době, když jsem měla asi šedesát kilo a dělala jsem squash, badminton, spinning, pilates a chodila jsem běhat a tančit...
Pak vstoupí a když před něj položím kafe, řekne: "mno, když mi k tomu naliješ limonádu, vypiju to, ty jsi nikdy neuměla dělat kafe.."
A pak když znechuceně požužlává úplně normálně chutnající kafe, spustí kecy o tom, že jsem blbá, protože kdybych se snažila, mohla jsem to někam dotáhnout, protože jsem vždy byla talentovaná. Pak začne kritizovat mé bydlení a vůbec mu nedojde, že to je jeho vina, že nemůžu teď žít ve svém, protože ten milion (dobře, necelej), co jsem do něj narvala jsem mohla mít ve svém...
Během cucání kafe sejme moje sebevědomí, zakroutí hlavou nad tím, proč jsem proboha byla lína studovat (jako fakt?) a pak do mě začne kulit, že bych si měla šetřit na barák...
A já sedím proti němu a hryžu se do jazyka jako zběsilá, protože mám chuť na něj začít řvát, aby se vzpamatoval, ale z nějakého důvodu na to nemám koule. A tak sedím a poslouchám ty jeho kydy a říkám si, že už ho nikdy nechci vidět.

Jo, je čas Vánoc, čas odpuštění. Ale jemu prostě nikdy neodpustím. Nechci. Nestojím o něj. Nechci ho mít ve svém životě.

Proč se dobrým lidem dějí zlé věci

8. prosince 2016 v 20:47 | MaaMa
Jistě se každému z nás občas stává, že se sám sebe ptá, co udělal tak zlého, že se mu musí pořád stávat ošklivé věci. Je to snad trest za něco? Ale za co? Sakra!
Taky si v poslední době naříkám. Proč jsem se zrovna já musela zamilovat do násilnického parchanta? Proč jsem musela zažít stalking a vyhrožování? Proč se ze mě stala unavená matka, která obrací každou korunu dvakrát? A proč se z lásky mého života vyklubal nevěrník a lhář?
Události posledních týdnů mě srazily na kolena a já se pomalinku škrábu zpátky na nohy a říkám si: "Proč, kurva?! Co jsem udělala, že se mi pořád musí dít špatné věci?"
Pořád jsem si naivně myslela, že jsem v tom nevině, ale pak mi došlo, co jsem provedla.
Asi tak před čtrnácti lety jsem měla přes osmdesát kilo. Jednoho dne jsem se rozhodla, že s tím něco udělám a to jsem taky splnila. Začala jsem tvrdě makat a dotáhla to na 68 kilo. Jo, na mou výšku pořád žádná sláva, ale byla jsem spokojená. Měla jsem perfektní kondičku a docela pěkný, sportem vybičovaný, tělo. Stala se ze mě krasavice a vlítlo mi to do palice. Stala se ze mě namistrovaná kráva, která se na všechny povyšovala a nic jí nebylo dost dobrý.
A v té době jsem poznala nejlepšího chlapa na světě. Miloval mě tak moc, jak to už nikdy nikdo nedokáže. Udělal by pro mě všechno. Jenže... Na můj vkus nebyl dost hezký. Nevážila jsem si ho. Byla jsem na něj hnusná a nakonec jsem se s ním po půl roce chození rozešla. Jednoduše proto, že jsem byla kráva. On se s toho dost sesypal. Opravdu, opravdu mě miloval a po letech mi řekl, že nikdy nikoho nemiloval tolik, jako mě. Dokonce ani svou současnou ženu.
Asi pět let po rozchodu s ním jsem si uvědomila, jak pitomá jsem byla, že jsem si ho nevážila, jenže už bylo pozdě.
Stali se z nás alespoň kamarádi.
Po rozchodu s ním se mi nedařilo. Každej kluk, se kterým jsem si něco začala se ukázal jako zmetek- jeden mi ukradl prachy, další mi nadával, další podváděl, další pomlouval..... Už jsem pak nezažila nic tak hezkého, jako s Martinem- se kterým jsem se tehdy rozešla.
Jednou jsme s Martinem mluvili o tom, jaké by to bylo, kdybychom se nerozešli. Všechno mohlo být jinak, oba jsme mohli být šťastní. Víte, z jeho současné ženy se stala alkoholička, která si to rozdá s každým.... Omluvila jsem se Martinovi za to, že jsem mu před lety tak ublížila a co čert nechtěl, náš rozhovor nabíral hloubky a já se nakonec dozvěděla, že ani po těch letech mi Martin pořád neodpustil. Oba jsme teď v nešťastném vztahu a všechno by mohlo být jinak, kdybych ho tehdy neopustila. Zabolelo to, když mi to řekl. Cítila jsem z něj nenávist a to mě opravdu mrzí...
A v tu chvíli mi to došlo. Já jsem mohla mít šťastný život. Mohla jsem být vdaná, mohla jsem být zdravá, mohla jsem být finančně zajištěná a co je nejdůležitější, mohla jsem mít domov a opravdovou lásku. Ale já jsem tu možnost zmuchlala a kopla obloukem do kanálu.... Dostala jsem dar a místo, abych si toho považovala jsem ho poplivala.
A tady to mám- Mám za sebou týrání, vydírání, pronásledování, léčbu na psychiatrii a mizivou šanci mít další dítě, protože biologický otec mého syna je hovado a jeho zneužívání na mém reprodukčním systému zanechalo nesmazatelné šrámy.
A teď žiju s mužem, který je největší láskou, co jsem kdy zažila a který mě podvádí s padesátiletou krávou. Bomba...

Všechno mohlo být jinak, kdybych tehdy před lety měla rozum..

Nebo ne?
Byla jsem úplně pitomá, dost jsem pila hulení mi taky nebylo úplně cizí. Byla jsem protivná a zlá a kdy jsem se změnila? Právě v době, kdy se mi život změnil v peklo s násilníkem. Až tehdy jsem si začala vážit toho, co je důležité, začala jsem být pokornější, přestala jsem soudit lidi.... Dostala jsem rozum, začala jsem být zodpovědná, naučila jsem se skvěle vařit (dřív jsem nezvládla bez nehody ani špagety). Kdybych zůstala s Martinem, dostala bych někdy rozum? Možná, že jsem právě tu lekci s agresorem potřebovala, abych se vzpamatovala. Možná, že kdybych zůstala s Martinem, bylo by teď naše manželství ve stejném srabu, jaké má momentálně on se svou ženou alkoholkou.

Asi teď nežiju pohádkový život, jaký bych si přála, ale myslím, že život s Martinem mi stejně nikdy nebyl souzený. Nevážila jsem si ho a potřebovala jsem od života dostat pořádné kapky, abych se změnila. On by mi nikdy neublížil a já bych toho jen zneužívala. Peklo s biologickým otcem syna trvalo tři roky. Ale myslím, že jen díky tomu jsem dokázala dospět.

Opustit před lety Martina asi byla velká chyba, to je pravda, ale kdybych ji neudělala, zůstala bych možná pořád povrchní a zlá potvora.

Teď jen musím doufat, že si Martin jednoho dne uvědomí, že nám dvěma by to stejně asi nevyšlo, a odpustí mi.

Povídání o tom, jak se mi rozbily iluze

3. prosince 2016 v 13:42 | MaaMa
Opět se musím omluvit za svou delší neaktivitu. Mám toho teď hodně a navíc mám novou práci. Ale tento víkend napíšu i pár článků, u kterých nastavím datum zveřejnění, aby tu nebylo mrtvo.
Ale nejde pouze o čas. Nebylo moc o čem psát, pokud jde o mateřství, tak jsem se rozhodla, že sem nebudu přidávat jen své názory ohledně dětí a všeho co k nim patří. Budu si tu a tam psát i něco jako deník.
A třetí důvod, proč jsem se trak dlouho neozvala je ten, že jsem rozdýchávala totální rozbombardování mých iluzí a snů. Potřebovala jsem se trochu sebrat a udělat si v hlavě pořádek.
A co se vlastně stalo?
Víte, biologický otec mého syna je hotová zrůda. Užila jsem si s ním hodně bolesti a to jak psychické, tak fyzické. Musela jsem se pak i léčit, ale i přesto jsem nezanevřela na lásku. I přesto, že dnešní doba je prostě zkurvená, nikdo si nikoho neváží a všichni si jen lžou, jsem věřila, že někde existuje opravdová láska... Teď mi je ten pojem úplně k smíchu, ale dřív jsem vážně věřila, že ještě existuje taková láska, kde se mají dva navzájem v úctě, milují se, respektují a jsou k sobě upřímní... A to ne jen pár měsíců, nebo pár let, ale celý život. Věřila jsem, že tohle existuje, že se to dá najít.
A když jsem poznala mého současného přítele, byl to prostě zázrak. Myslela jsem, že tohle je přesně to, o čem jsem tolik snila. Můj současný přítel je jednoduše dokonalý. Je hezký, pracovitý a jako táta je absolutně úžasnej. A díky údálostem v posledních dnech se i dost podílí na domácnosti a se vším mi pomáhá.
Jenže teď jsou moje sny o lásce na cucky a moje nervy rovněž. Když jsem se s přítelem sestěhovala, riskovala jsem všechno. Není pro mě cesty zpět. Nemám se kam vrátit. Ale když jsem se pro ten krok rozhodovala, byla jsem přesvědčená, že tohle bude stát za to, že on mi za ten risk stojí, protože on je ten nejlepší chlap, co jsem kdy poznala.
A kde jsem teď? Ve vztahu plném lží s chlapem, co mi celou dobu jen lže a jezdí si brousit jednu padesátiletou krávu, zatím co já mu peru, vařím a uklízím.
Nechápu to. Náš vztah byl skvělý po všech stránkách. Vždycky jsem si myslela, že nevěra se může objevit ve vztahu, pokud ten vztah není v pořádku. Ale náš vztah byl. Dobře jsme se spolu bavili, uměli jsme si dopřát i trochu romatiky, jako rodina jsme fungovali skvěle a pokud jde o sex, tak i ten je absolutně famózní.
Když jsem mu na to přišla, ptala jsem se ho, proč to dělá, proč není šťastnej. Nevydojila jsem z něj lautr nic. Pořád dokola mi opakuje, že je šťastnej a nemáme žádnej problém a že s ní si jen píše, nikdy s ní nic neměl a bla bla bla.... Jasně.. Teď tu o Karkulce prosím...
Rozhodla jsem se, že tohle nemá cenu. Požádala jsem o místo pro mě a mého syna v azylovém domě a mému drahému jsem sbalila kufry, aby mohl jít za tou svou o dvacet let starší kurvou a mouhli šukat v jednom kuse od svítání až do slunce západu.
Jenže on prosil a sliboval hory doly a já podlehla. Ale už ne z lásky. Nemám kam jít, nevydělám dost peněz abych to se synem zvládla sama. Takže jsem zůstala ve vztahu, ale hlavně kvůli synovi a tentokrát bez iluzí. Ať si dělá co chce, já už mu nevěřím. I kdyby se stavěl na hlavu. Když mi zavolá, že přijede později z práce, hned mám v hlavě obrázek toho, jak tvrdě pracuje na té svojí krávě.
A aby toho zklamání nebylo málo, ta jeho fuchtle mi začala vypisovat maily. Nejdřív se mi omlouvala a přísahala, že spolu nikdy nespali. Ale pak otočila a začala mi vypisovat, že bych jí vlastně měla být vděčná, že mě podváděl zrovna s ní, protože od ní mi nikdy nehrozilo nebezpečí, protože ona o něj nikdy nestála (ano, tím e-mailem mi to jasně dala najevo...). Že nemám být naivní, protože všichni chlapi jsou stejní a můj drahý mě dřív nebo později začne podvádět znova.

Tak ať si... Jak říkám, skončila jsem s naivitou. Protože když nemůžu věřit jemu, tak opravdu nemůžu věřit nikomu. Dívám se na to, jak si krásně hraje se synem nebo jak mu připravuje svačinu a myslím na to, jak je úžasnej a milující... A přitom je to všechno jen lež.

Ale aspoň už nejsem sama na domácnost. Dělala jsem mu krávu, nosila mu jídlo pod nos, vařila kafíčka a čajíčky, uklízela všechno sama... Takhle už teda ne. Nebudu mu doma dělat husičku co se o všechno postará, zatímco on si brousí tu starou škatuli. Teď musí pěkně mít nádobí, uklízet ho, vynášet odpadky, utírat prach a sám si uklízet vyprané prádlo.

Jsem teď smutná a naštvaná zároveň, tak omluvte můj slovník. Před synem nadávat do kurev nemůžu, tak jsem se potřebovala trochu vyventilovat.

Boj pro domácí porody

16. listopadu 2016 v 6:39 | MaaMa
Předem bych se chtěla omluvit za delší neaktivitu. Měla jsem doma nějaké řešení. Ve zkratce: Stará kráva, co si neudrží žádného chlapa a tak se sere do mého mladého muže. Přítel dostal na výběr (a na budku) a kráva byla spacifikována. Sice mi pořád vypisuje dost ošklivé e-maily, ale to už překousnu. Vždyť je to ubožačka.
Chtěla bych dnes mluvit o domácích porodech. Včera jsem zahlédla v televizi ženskou, která se soudí kvůli tomu, že jí není umožněno, aby rodila doma s porodní asistentkou....
Boha jeho, ženský vzpamatujte se. Tyhle moderní přístupy k porodu mi pijou krev. Ženský by měly být rády, že v nemocnici mají personál, kterej kolem nich skáče a dělá všechno proto, aby porod proběhl v pořádku. Zdravotnictví je na špičkové úrovni a když nastanou komplikace, v nemocnici jsou vybavení na to, aby se situace dala zachránit.
Kdybych já rodila doma, dneska bych byla bez dítěte. Já bych možná přežila. U porodu nastaly komplikace, které nikdo nečekal a kdybych u sebe neměla dostatek zdravotníků a nešla okamžitě pod nůž, syn by zemřel přímo v mém těle.
Co se to dneska s ženskejma děje? Vymýšlejí si domácí porody a motivační dopisy pro zdravotníky... Nelíbí se jim prostředí porodnic a prostě chtějí rodit doma nebo dokonce i někde venku.
Já to prostě nedovedu pochopit. Co se těmhle ženskejm nelíbí? Komplikace mohou nastat i další dny po porodu a proto se má pár dní zůstat v porodnici. Protože vždycky je poblíž někdo, kdo může profesionálně pomoct a zažehnat všechna nebezpečí.
Ženy se vymlouvají na to, že domácí prostředí je pro ně uklidňující, tutíž jsou víc v klidu a porod je víc v pohodě. Do prdele, ženský je to porod! Je to věc, při kterém musíte roztáhnout dírku o velikosti citronu na velikost melounu. Je to věc, při které se dole nastřihává, řve se u toho bolestí a všude je krev. Jestli v takovýhle chvíli myslíte na to, že byste byly radši doma, tak asi fakt nejste normální.
Myslím, že rodit doma je sobecký nápad rozmazlených moderních maminek. Neuznávám to. Myslím, že porodní asistentka může být dobrá jak chce, ale pokud se stane něco závažného, nepomůže. Nemá jak.
Smutné je, že dneska se každý odvolává na svá práva. Každej má právo na všechno a každej všechno chce, jinak se cítí utiskovanej. Přijde mi to směšné. Dřív se rodilo doma a často matky i děti umírali. Dnes máme možnosti o kterých se nám nesnilo a stejně je zahazujeme.
Všechno je to způsobeno tím, že dneska se prostě z těhotenství a z mateřství dělá kdo ví co a matkám z toho pak hrabe.

Kam dál